Co se asi honilo v hlavě Milana Svobody, jazzmana, skladatele, aranžéra, zakladatele a lídra jazzových komb i velkých orchestrů, když vstoupil na pódium pražského Rudolfina, aby za bouřlivého potlesku usedl ke klavíru, aby po chvilce soustředění zazněly první pomalé tóny tématu Prolínání aneb Variací pro 3 klavíry a varhany? Vím však, co vířilo v hlavě mé při úvodních taktech vystřižených jak od Jarretta z éry jeho sólových koncertů: Nečekaný nástup nové generace jazzmanů v první půli 70. let, na jedné straně daný příchodem jazzrockové syntézy, životodárné to transfúze jazzu, jenž po free bouři moc nevěděl, kam dál, na druhé straně zájem o vše, co moderní jazz v uplynulém čtvrtstoletí objevil. Jedině tak se mohlo stát, že Milan Svoboda ve věku 23 let založil s vrstevníky orchestr, z něhož povstal proslulý Pražský big band, postavený repertoárově dílem na standardech moderního swingu, dílem na aktuální jazzrockové fúzi, včetně tvorby vlastní. Svobodovy orchestry se staly synonymem pro nastupující jazzovou generaci 70. let.
Připomínám si jeho sólové koncerty, například ten v Dobrušce, v přírodě v téměř ranních hodinách: Publikum sedí na pódiu až těsně u klavíru a Milanovo free sólo vrcholí taylorovskými klastry kontrastujícími s cimbálovým soundem hry na struny klavírních kladívek. Prolínání je současně symbolické generačně. Přidává se špičkový představitel našeho jazzového klavíru – Karel Růžička . Dalšími členy klavírního konkláve jsou Kryštof Marek , pianista Kontrabandu a Milanova dcera Adéla vstupující s barokními variacemi tématu. V závěru dojde k zahuštění do chorálové podoby vstupem varhan, na něž zahrál Svoboda, jakožto na nástroj, s nímž absolvoval pražskou konzervatoř.
Druhým číslem večera byla skladba Znamení střelce pro violoncello Jiřího Bárty a jazzový Quartet Milana Svobody . Autor napsal pro Bártu part, který organicky splynul s hrou kvarteta a nebýt několika výrazných sól, mohli bychom úlohu baskytary a violoncella chápat jako dvojjedinnou. Křehkou barvu skladby spoluvytvářela křídlovka Michala Gery .
Concerto grosso neboli Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr , v němž sólisty byli Oldřich Vlček na housle a Milan Svoboda na klavír, doprovázel komorní orchestr Virtuosi di Praga . Toto je Svobodovo legitimní číslo vážné hudby. Patří do příbuzenského svazku s tvorbou skladatelů, kteří v prvních půli minulého století cítili přirozenou nutnost hledat inspirace v bouřlivě se vyvíjejících směrech klasického jazzu. Nemíním tím potřebu citovat, spíše dávnou jazzovou pop music vnímat podvědomě, pocitově, díky melodice a rytmice. Inspirace v minulosti je silnější, než pokušení přiblížit se k nezpevněným břehům soudobé hudby.
Blíženci jsou pak skladbou z nejstarších. Posluchači různé zpracování znají v podobě kvartetní i orchestrální, skladba byla natočena také v USA v rámci Svobodových bostonských studií tamními muzikanty. Aranžmá prodělalo úpravy do třídílné skladby pro sólový saxofon a velký jazzový orchestr. Hudebním tělesem byl Kontraband, následnický orchestr po Pražském big bandu. Sólistou byl nový Svobodův spolupracovník, Rakušan Sigi Finkel , tenorsaxofonista a sopránsaxofonista blízký Shorterovu geniálnímu hudebnímu myšlení. Skladba byla provedena po všech stránkách dokonale a korunuje Svobodovu snahu o bezvadnost, o niž usiloval se svými bigbandy přes nepřízeň vyplývající z řídkých možností zkoušet a koncertovat. Samozřejmá energie, elán a nástrojová dokonalost se usadily v přesné souhře a vyvážené dynamice!
Závěrečná Suita pro symfonický orchestr z baletu Mauglí napsaná pro Národní divadlo znamenala zklidnění přinášející posluchačsky příjemný zážitek. Ke krátkým tématům autor přistupoval doslova s vizualizací hudby, základní smyčcový zvuk komorního orchestru Virtuosi di Praga zhutňoval Kontraband. Za „jazzový“ prvek je možno považovat dostatečný prostor pro sólisty obou těles. Bez jazzem poučeného myšlení skladatele by tato skladba jen stěží vybočila ze symfonických konvencí.
Svoboda během necelých tří hodin posluchačům představil svůj hluboký a pokorný vztah k hudbě obecně a prokázal, že jako jazzový skladatel si cení vlastní autorské cesty, vlastního hledání nad jakákoli klišé hlavního jazzového proudu. Nejen o hudbě, ale také o kusu historie naší kultury byl 26.11. jubilejní autorský koncert Milana Svobody, jemuž bylo 10. prosince 50 let.
