(8. 3. 1941 – 25. 7. 2017)
Po dlouhé nemoci včera zemřela česká skladatelka Ivana Loudová. V souvislosti s jejím odchodem zveřejňujeme profil, kterým jsme vloni připomněli její 75. narozeniny.
„Osvojila jsem si řadu principů, nebo základních etických postojů Nové hudby, ale vždy jsem s nimi nakládala po svém, vytvářím si své vlastní mody, nástrojové kombinace, specifické tektonické postupy, zahrnuji do svých kompozic prostor.“
Takto charakterizuje Ivana Loudová svou hudební řeč, která z ní činí jednu z nejvýraznějších tvůrčích osobností mezi českými hudebními skladateli druhé poloviny 20. století. Přes 130 skladeb oborů symfonických, komorních, vokálních i elektroakustického je bilance úctyhodná, ale málo vypovídá o jedinečnosti autorčina přínosu do novodobé historie české hudby. Ten je dán jejími prioritami, v nichž má skladatelka nad technikou či technikami nadřazené sdělení a obsah každého jednotlivého díla. Proto je také těžké vměstnat její styl pod jedinou značku, nebo by to přinejmenším bylo hrubě zjednodušující. Ivana Loudová dokáže vzedmout hudbu do monumentality, jít do experimentu, do intimity i do přímočaré instruktivnosti.
V souvislosti s jejími skladbami bývá často zmiňován smysl pro témbr a stejnou měrou rovněž její obliba bicích nástrojů. V pozadí těchto preferencí je však něco, co je nad hudbou jako takovou – kdesi v rovině člověčenství. Dnes je jiná doba než v 50. letech minulého století, kdy Ivana Loudová jako profesionální skladatelka začínala, a konstatování, že tenkrát byla skladatelská profese výrazně doménou mužů, zní skoro až politicky nekorektně. Ne že by neexistovaly ženy-skladatelky, ty ostatně známe i z mnohem hlubší historie, ale běžně se přece jen na studium kompozice na hudební akademie nehlásily – na rozdíl od současné doby. Nevěřím v nějaké „mužské“ a „ženské“ komponování, ale v hudbě Ivany Loudové shledávám vzácnou empatii – k interpretům, a to nejen k jejich výkonnostním třídám, ale zejména k jejich osobnostem a „osobnost“ detekuje skladatelka i v prostoru, ve kterém má objednané dílo znít. V jejích skladbách se všechny ty „osobnosti“ – interpretů, prostoru i zvukového materiálu – zjevují a představují ve vztazích a to je ze všeho nejdůležitější. Proto také je většina z jejích děl orchestrálních, koncertantních, komorních (těch nejvíc), sólových i vokálních stále „živých“, to znamená, že je interpreti vedou v patrnosti, udržují je na svém repertoáru a rádi je uvádějí.
Dlouhá léta se Ivance dařilo fungovat jako skladatelka na volné noze, dokonce do této doby spadá její nejplodnější tvůrčí dvacetiletí mezi 70. a 90. léty. Od roku 1992 zahrnula do svých aktivit ještě i rozměr pedagogický – a řady jejích studentů o ní mluví se stejným vděkem jako ona o svých pedagozích z Konzervatoře a Akademii múzických umění v Praze a ze studijního pobytu v Paříži: Emilu Hlobilovi, Miloslavu Kabeláčovi, Olivieru Messiaenovi, André Jolivetovi a Pierru Schaefferovi. Na pražské Akademii múzických umění učí skladbu a od roku 1996 zde vede Studio N, projekt seminářů, přednášek a koncertů zaměřený na interaktivní poznávání hudby 20. a 21. století. V roce 1998 vyšla její často citovaná kniha Moderní notace a její interpretace.
Profilové CD ještě v gesci Pantonu je sice už téměř dvacet let staré, ale alespoň trochu naznačuje milníky skladatelčina tvůrčího portfolia: balet Rhapsody in black, trio Gnómai (soprán, flétna, harfa), Nokturno pro violu a smyčce, Spleen (Hommage a Charles Baudelaire), Smyčcový kvartet č. 2, Koncert pro bicí, varhany a dechové nástroje. Od té doby na koncertní pódia vstoupila Sinfonia numerica (psaná na objednávku Pražského jara k 250. výročí narození W. A. Mozarta), Pozdrav slunci II (sbor, gong a koto), Planeta ptáků III (flétna a elektronika), Milosrdný Samaritán (bicí nástroje a varhany), Poselství (chlapecký sbor) a další skladby stále přibývají.
V roce 1993 obdržela Ivana Loudová prestižní Heidelberskou uměleckou cenu za celoživotní dílo a v loňském roce dostala Cenu Ministerstva kultury za celoživotní přínos v oblasti hudby – za kompoziční mistrovství, reprezentaci české hudby v zahraničí a výchovu mladé skladatelské generace.
