Ve čtvrtek 15. října skončil v Praze šestý ročník mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos. Zájemci mohli ve dvou říjnových týdnech kromě výstavy pravoslavných ikon, odborné přednášky a projekce kultovního gruzínského Abuladzeho filmu Pokání navštívit čtyři večerní koncerty, které spojovalo jedno téma – Eros v hudbě východního křesťanství, tedy jednoduše řečeno zamilovanost, jež podle uměleckého ředitele festivalu Maria Christou představuje samotnou podstatu pravoslavného duchovního života. Ten se v mnoha ohledech liší od západní křesťanské tradice, nezřídka postavené na rozumu a chladném úsudku. Pro křesťanský východ naopak to zásadní znamená srdce, cit, intuice – a zamilovanost.
Letos organizátoři návštěvníkům nabídli starobylé byzantské hymny a tradiční řecké písně, duchovní, ale i světské, Rachmaninovo Celonoční bdění i hudby skladatelů současných. Na festivalu tak zazněly rovnou dvě světové premiéry a jedna premiéra česká. Konkrétně šlo o Čtyři písně Šalamounovy Jana Duška a Što ukrasilasje jesi Petra Koronthályho, respektive o skladbu Canticum Canticorum IV Ivana Moodyho. V repertoáru letos převažovala hudba řecké provenience, avšak své výrazné zastoupení mělo díky slavnému opusu Sergeje Rachmaninova i prostředí ruské. Důraz na řeckou tvorbu je pochopitelný; pravoslaví totiž zdaleka není jenom Rusko, ačkoli ono samo je největší pravoslavnou zemí světa. Pravoslaví přímo vyrůstá z byzantského, řeckého prostředí a tyto kořeny se v něm po staletí udržují. Nezapomínejme ani to, že samotný Nový zákon je napsán řecky.
Důvodem, proč organizátoři nabídli tolik řeckých skladeb, je fakt, že v českém prostředí je duchovní hudba ruská mnohem známější, byť především v moderním zpracování Čajkovského a Rachmaninova, méně už v tvorbě populárních autorů, jako je Pavel Česnokov či o několik generací starší Dmitrij Bortňanskij. Autentickou interpretaci byzantské hudby, navíc v podání nejen řeckých protopsaltisů (tedy kostelních zpěváků specializovaných na tuto hudbu), mohou lidé uslyšet právě jen díky festivalu Archaion Kallos. V tom tkví jeho jedinečnost a nezastupitelnost.
O tom, že čeští posluchači dokážou tuto skutečnost ocenit, svědčí velký zájem o jednotlivé koncerty. Sál Malostranské besedy, kam festival zavítal vůbec poprvé, byl na večeru věnovaném světské hudbě tak či onak ztvárňující téma erotu zcela zaplněn. Velký zájem vzbudila i přednáška, kterou si speciálně připravila PhDr. Marina Luptáková, Th.D., působící na Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty UK v Praze. V ní se zájemci mohli dozvědět, jak se proměňovalo chápání erotu v různých dějinných údobích. Ředitel festivalu Christou si tak zájem lidí pochvaluje. A co řekl na otázku, zda letošní ročník splnil jeho očekávání? „Ano, všichni jsme byli velmi spokojeni.“
Pozvání na festival přijali i dva mladí řečtí sólisté – Panagiotis Koutrakos a Gerasimos Papadopoulos. Koutrakos se narodil v roce 1988 ve Spartě. Na řadě škol studoval byzantskou, tradiční řeckou a evropskou hudbu. Od roku 2012 vyučuje byzantskou hudbu a hru na santúr (tradiční strunný hudební nástroj) a je členem několika sborů. Letos získal bakalářský titul na Teologické fakultě Národní a Kapodistrianské univerzity. To Papadopoulos se sice narodil v Aténách (1988), vyrůstal ale na Kypru. Studoval hru na oud (typ turecké loutny), osmanskou hudební teorii i tradiční řeckou hudbu. Od roku 2009 se profesionálně věnuje zpěvu v řeckých pravoslavných chrámech. Je také stálým členem dvou byzantských sborů v Aténách. Získal vysokoškolský diplom z hudby i filologie. V současné době dokončuje magisterskou práci o lingvistice a své znalosti z oboru by rád využil k vytvoření teoretického modelu, pomocí něhož by popsal moderní podobu byzantské hudby.
Na festivalu vystoupilo hned několik sborů. Rachmaninovo Celonoční bdění jsme mohli slyšet v podání Pražských pěvců, smíšeného sboru založeného v roce 1992 Stanislavem Mistrem, který sbor řídil i zde. Pražští pěvci už mají s interpretací pravoslavné hudby nemalé zkušenosti, přesto osobité pojetí Mistrovo, jež na festivalu předvedl, dokázalo mile překvapit. Na koncertě, který letošní ročník zakončil a který byl věnován erotu a chvalozpěvům v hudbě východního křesťanství, se vystřídali zpěváci ze sboru adlibitum pod vedením Jana Kyjovského a z ženského sboru Philokallia ensemble, řízeného Mariem Christou.
Zatímco komorní smíšený sbor adlibitum si do svého repertoáru vybírá skladby všech stylových období a žánrů, ženský sbor ze souboru Philokallie se zaměřuje na hudbu inspirovanou pravoslavnou tradicí. Soubor založil a řídí dirigent, skladatel a hudební pedagog Marios Christou, který je zároveň i sbormistrem katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje a uměleckým ředitelem festivalu Archaion Kallos. Jeho působení v ansámblu Philokallia a v čele sdružení Damaskinos, které se zabývá pravoslavným uměním, v kombinaci s jeho řeckým původem a hudebně teoretickou činností (rozbory děl A. Pärta, byzantská hudba) velmi silně ovlivnily nejen jeho vokální tvorbu (Missa in Stylo Graeco, Kanonická mše, mnoho úprav řecké lidové nebo pravoslavné hudby), ale rovněž tvorbu instrumentální (Sonáta pro housle a klavír, První modlitba pro sólo klarinet, Studie pro klarinet a komorní orchestr aj.).
Po šesti ročnících festivalu je snad už možné konstatovat, že se tato akce v českém prostředí ujala. Vrací se sem tak velká tradice, kterou k nám uvedli sv. Cyril a Metoděj v 9. století a která byla záhy vytlačena, byť do rámce evropské civilizace bezesporu patří. Pravoslavná tradice, v níž významné místo hraje právě hudba, již festival Archaion Kallos nabízí, tak u nás opět žije a bude jistě žít i dál.
