Devatenáctý ročník Mezinárodního festivalu koncertního melodramu Praha se nese v duchu hned tří výročí. První koncert festivalu s podtitulem Shakespeare v překladech (16. 10.) byl věnován 400. výročí úmrtí dramatika. 80. narozeniny skladatele Zdeňka Zahradníka pořadatelé festivalu oslaví uvedením melodramu Máj za přítomnosti samotného jubilanta (6. 11.). Pátý festivalový večer s podtitulem Melodram a politika je zasvěcen 700. výročí narození Karla IV. (13. 11.).
Dramaturgickou myšlenku jubileí protkanou celým letošním festivalem zpečetil také druhý festivalový koncert, uvedený 23. 10. v Galerii HAMU. Byl zasvěcený novinkám české tvorby. V duchu oslav anglického velikána se první částí koncertu prolínaly Shakespearovy Sonety. Překlady předních českých znalců Shakespearova díla posouvají uvedené melodramy do dalších významových rovin. Martin Kux ve svém díle Sonetové Concertante zhudebnil Sonety č. 44 a 45 v překladu Martina Hilského. Aby podtrhl kvalitní překlad díla, přenechává slovu hlavní funkci. V tomto duchu volí rovněž nástrojové obsazení – violoncello (Petr Hejný) a kytara (Patrik Vacík) barevně souzněly s hlasem recitátora (Filip Sychra). Josef Marek ve svém díle Dialog použil hned několik Shakespearových sonetů v překladu Jiřího Joska. Skladatel do literární předlohy zasahuje, verše různě kombinuje, vnímá je jako prostředek pro větší experimentování na poli melodramu. V hudební složce přechází od recitace (Petr Stach) až k zpěvu (Markéta Cukrová). Užívá opěrný recitativ a stejnoměrně rozděluje verše do pěveckého – ženského a recitátorského – mužského partu. Interpreti se chopili autorova pojetí mistrně a svým provedením podtrhli nadčasovost Shakespearova díla.
Se zpěvem v melodramu Sen o knihovně si pohrává také Zdeňka Košnarová. Pěvecký part (Daniela Smutná) za pomocí různých vokálů odráží snový obraz literárního díla portugalského autora Alfonsa Cruze (v překladu Marie Havlíkové). I přesto, že mladý herec Tomáš Vaněk má s melodramem již zkušenost, jeho provedení postrádalo hlubší uchopení textové předlohy a její propojení se složkou hudební. Interpretační úskalí přinášejí také Evergreeny Karla Havlíčka Borovského. Skladatel Jiří Bezděk si vybral na první pohled jednoduché verše zakladatele české žurnalistiky. Přinášejí však závažná sdělení, která se podařilo jak skladateli tak samotnému interpretovi (Filip Sychra) tlumočit. Pro větší vyznění textové předlohy volí Bezděk střídání obou složek melodramu, až po způsob rousseauovsko-bendovské tradice tohoto hudebně-dramatického útvaru.
Začátek druhé poloviny koncertu přinesl premiéru nové verze Poémy konce od Ivana Kurze. Zkušená interpretka melodramů Marta Hrachovinová si uvědomuje důležitost textové a hudební kontinuity. I když je svérázný text Mariny Cvetajevy (v překladu Jany Štroblové) v melodramu dominantní, přesto se podařilo recitátorce vytvořit prostor pro složité hudební obrazy. Dvě zvuková pásma – smyčcové kvarteto (v podání Stamicova kvarteta) a neúprosné odbíjení času (v podobě bicího nástroje Markéty Mazourové) propojil Kurz dalšími zvukovými objekty jako například šum ptačích křídel, včelí bzukot či ptačí zpěv, čímž podpořil složitou obraznost osobité výpovědi Cvetajevy. Svoji melodramatickou premiéru měl v uvedený večer skladatel Jindřich Čížek. Představil se melodramem Šakali a Arabové na stejnojmennou povídku Franze Kafky (v překladu Vladimíra Kafky). Autor zpracoval prózu pro smyčcový kvartet (opět v podání skvělého Stamicova kvarteta) a recitátora (Petr Stach).
Celý večer odlehčil kabaretní výstup Syn Romeův anebo dítě nenávisti Jiřího Doubka. Autor paroduje známou divadelní hru Romeo a Julie, přičemž si jako textovou předlohu vybírá zpracování francouzského humoristy Pierra-Henry Camiho (v překladu Miloše Rottra). Nejenom spisovatelé se často inspirují slavnými díly a parodují je. Tento trend je oblíbený také mezi skladateli soudobého melodramu. Jiří Doubek hned v úvodu cituje známé Prokofjevovo dílo Montekové a Kapuleti. Hudební citace je myšlena jako nadsázka. Tvoří druhé komické pásmo, které koresponduje s parodickým textem mikrokomedie. Doubek volí promyšleně nástrojové obsazení: housle (Josef Kekula), viola (Jan Pěruška) a kytara (Patrik Vacík), jenž ilustruje renesanční prostředí příběhu. Recitace v podání Víta Herziny, Ondřeje Dvořáka a Karolíny Herzinové byla velmi svěží. Interpretaci protkala režisérka Věra Šustíková drobnými scénickými prvky, což dodalo celému příběhu elán a přiblížilo ho tak více mladému posluchači.
Druhý večer festivalu byl dramaturgicky koncipován tak, aby představil melodram v jeho stylové rozrůzněnosti. Osobní účast nejenom autorů melodramů ale také dvorních překladatelů jednotlivých literárních předloh (Jana Štroblová či Marie Havlíková) dodával celému večeru slavnostní ráz a profesní pečeť. Mnohé z uvedených děl večera stojí na pomyslné hranici melodramu a mnohé z nich tyto hranice již překračují. Proto také dnes soudobí autoři spatřují v melodramu prostředek vskutku renesanční, nabízející volný prostor pro vyjádření a komunikaci s publikem.
