V příštím roce oslaví Společnost pro starou hudbu třicet pět let svojí existence. Má se za čím ohlédnout a proč se s důvěrou dívat do budoucnosti. V době, kdy hra na dobové nástroje byla považována nejvýš za kuriozitu, nebo ještě spíš za pokusy špatných muzikantů zakrýt své technické nedostatky, povzbuzovala prostřednictvím kursů, koncertů, pořadů, konferencí a výletů zájem mladých hudebníků o starší hudební tvorbu a její stylově čistou interpretaci. K nejvýznamnějším postavám tohoto hnutí patřil flétnista, dirigent, skladatel, muzikolog, hudební publicista a editor Milan Munclinger (1923-1986). Jeho kolegové a následovníci přichystali k jeho třicátému výročí úmrtí v žižkovském Atriu 22. 11. (velmi příhodně na den zasvěcený sv. Cecilii) vzpomínkový večer. Pozdě odpoledne ho zahájilo vystoupení laureátů národních a mezinárodních soutěží, kteří studují obor flétna na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. Po něm následovala vzpomínka na Milana Munclingera; promluvili tu vynikající flétnista František Malotín a violista Karel Špelina a jejich mladší a mladí kolegové Milan Lopuchovský a Jan Ostrý. Neomezili se jen na laudatio – připomenuli doby, kdy v našich zemích neexistovaly nejen mistrovské kopie dobových nástrojů, ale ani cizí nahrávky starší hudby, natožpak notové edice. Milan Munclinger systematicky zprostředkovával našim flétnistům a dalším hudebníkům i publiku před rokem 1989 nedostupné poklady, zejména francouzské provenience; jeho zásluhy o povědomí historicky poučené interpretace u nás dokládají i jeho dodnes moderní nahrávky se souborem Ars Rediviva. Večer v Atriu zakončila nejlepší možná pocta Munclingerově památce – koncert čtyř znamenitých hudebníků: Jana Ostrého (flétna), Adély Štajnochrové (housle), Libora Maška (violoncello) a Edity Keglerové (cembalo). Na programu byly skladby Johanna Sebastiana Bacha – dvě triové sonáty, suita, část Hudební obětiny, všechny ve vynikajícím provedení, které dlouho zůstane v paměti posluchačů.
Letošní, už devatenáctý Festival koncertního melodramu uzavřelo 27. 11. v kladenském divadle provedení melodramu Kirké Václava Praupnera (1745-1807) – pražského regenschoriho, ředitele několika pražských divadelních orchestrů a člena vedení roku 1803 založeného pražského penzijního spolku Jednota umělců hudebních. Kirké vznikla roku 1789, recitaci tu střídají taneční výstupy. Režisérka Věra Šustíková a choreografka Helena Kazárová využily tuto situaci k vystavění příběhu šílené ženy, násilím držené v ústavu choromyslných a pronásledované svými představami. Škoda, že téměř hodinovou inscenaci, která dává prostor pro rozehrání mluvených i tanečních čísel za použití minimálního počtu dekorací (nemocniční nábytek – autor řešení scény Jaroslav Slánský) a rekvizit (slavnostní zlatohlav, do kterého se halí Kirké a který místo co by zdůraznil výsostnost jejího postavení, podtrhuje ubohost její existence – kostýmy Lenka Kristiánová), a ve které v titulní roli excelovala Apolena Veldová, bylo možné vidět právě a jen na Kladně; zasloužila by si zopakování v Praze. Kvůli hereckým a tanečním výkonům – vedle Apoleny Veldové tu vystoupili Jan Krafka (Pluto), Vladimíra Benoni (Skylla), Barbora Vovsíková (Neřest), Tomáš Hron (Zlost), Michal Maléř (Pomsta) a sólistky Hartig Ensemble Michaela Bartlová, Blanka Frejentsik-Wernerová a Lenka Kantorková – i kvůli výborné práci Symfonického orchestru Iwasaki, který řídil Jiří Petrdlík. Představení zajímavě doplnily koncertní melodramy současných skladatelů, kteří se nechali inspirovat Shakespearovými texty (klavírní doprovod Jan Dušek): Senátor (Josef Marek, recitace Jaroslav Slánský), Monology Julie I a II (Zdeněk Zahradník, recitace Anežka Rusevová, Vladimíra Benoni), Sonety (Michal Monoszon, recitace Martin Vejdělek), Pod kosou času (Lukáš Hurník, recitace Miroslav Večerka) a Umírám láskou (Jan Dušek, recitace Jaroslav Slánský).
Nástup adventu podnítil řadu pozoruhodných akcí. Některé z nejzajímavějších spolu bohužel kolidovaly; vybírat nebylo snadné. 2. 12. byla volba jednoduchá: kostel sv. Michala v Jirchářích, Victoria Ensemble pod vedením zpěvačky Viktorie Dugranpere, za doprovodu instrumentálního ansámblu a varhanního pozitivu – pečlivě volený a dobře nastudovaný výběr z nepříliš známé, vesměs české rorátní tvorby (Antonín Celestýn Mentzel, Antonín Reichenauer, Jan Lohelius Oelhschlägel, Gunther Jakob, Johann Joseph Fux, Jan František Novák, František Xaver Brixi). 1. 12. buď Ensemble Fiorello s italským a židovským repertoárem 16. a 17. století a premiérou souboru věnované skladby Jiřího Laburdy Barocco suite. Nebo opět sv. Michal v Jirchářích s výběrem polyfonního repertoáru, zaznamenaného ve Svatomichalském graduálu z roku 1578, původně patřícím místnímu literátskému bratrstvu – v provedení mužského vokálního ansámblu Polyfonion, Ateliéru renesanční polyfonie, souboru Motus Harmonicus (consort viol da gamba a renesanční zobcové flétny), pod vedením autora projektu Igora Angelova. Nakonec zvítězil druhý koncert – především kvůli neobvyklosti svojí dramaturgie. Pozornost samozřejmě zasluhují oba večery, které připadly na první prosincový den; dokládají, že s významnými uměleckými počiny na poli starší hudby, které si nepochybně zasluhují podporu publika i odborné veřejnosti, se lze setkat kdekoliv, nejen ve velkých, frekventovaných sálech.
