Vánoční koncert Collegia 1704 měl program pro dané období roku zdánlivě nezvyklý: vedle Händelovy kantáty Donna, che in ciel di tanta luce splendi, HWV 233, která vznikla roku 1708 v Římě ke svátku Očišťování Panny Marie, spojenému s připomínkou ničivého zemětřesení, které město zasáhlo roku 1703, tu zazněla Telemannova Donnerode, TWV 6:3, napsaná v letech 1756 a 1760 na paměť lisabonského zemětřesení z roku 1755. Třetí skladbou večera bylo Händelovo Te Deum, HWV 278, z roku 1712, poprvé provedené v Londýně v lednu 1713 na oslavu Utrechtského míru (stojí za připomenutí, že v Čechách se tato skladba objevila už roku 1718). Jako programový celek se tyto tři skladby spojily v jedinou prosbu za pokoj, v současné rozvrácené době víc než žádaný. V Donna che in ciel excelovala švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg, která výrazově přesně postihla obsah textu kantáty. Vynikající výkony podali i další sólisté – Céline Scheen, Aneta Petrasová, Kamila Mazalová, Václav Čížek, Alessio Tosi, Lisandro Abadie a Marián Krejčík – a samozřejmě i orchestrální a vokální sekce Collegia 1704. Dramaturgie večera byla mimořádná: zatímco obě Händelovy skladby mnoho zdejších posluchačů dobře zná, Telemann, který víc než čtyřicet posledních let svého života prožil v Hamburku, představoval vykročení na neznámou půdu. Po mnoho desetiletí podobně jako Vivaldi Bachem zastíněný autor se tu ukázal jako komponista mimořádné kvality, kterého bychom měli mít možnost poznávat daleko víc, než dosud. Za svého života známější než Bach, měl možnost se v hamburském podstatně volnějším duchovním ovzduší, než jaké Bachovi poskytovalo přísně protestantské Lipsko, věnovat mimo jiné opeře. V jeho Donnerode je to zřetelně slyšet – její hudba je až na uplatnění protestantského chorálu velmi blízká Händelovi. Umožňuje i zpětně pochopit, že Hamburk zjevně měl pro Händelův umělecký vývoj daleko větší význam, než by se při zběžném pohledu na běh jeho života zdálo.
Silvestrovský koncert naznačil, jakým směrem by se byl mohl ubírat Bachův tvůrčí duch, pokud by ho nesvazovaly chrámové povinnosti. Dvě gratulační kantáty, určené pro saský královský dvůr, Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten, BWV 207a (1735; s velkolepou pochodovou větou na začátku) a Tönet ihr Pauken! Erschallet Trompeten! (1733; zčásti znova využita ve Vánočním oratoriu) ukazují, že Bach byl schopen psát slavnostní hudbu stejně radostnou, jako Händel. Nádhernější hudební tečku za uplynulým rokem si lze stěží představit. Sóla zpívali Natalia Rubisz-Krzesowiak, Kamila Mazalová, Václav Čížek, Jaromír Nosek a Lisandro Abadie; soubory Collegium 1704 (zvláštní zmínku si zaslouží tři trompetisté, tympánista a fagotistka Györgyi Farkas) a Collegium vocale 1704 tu za řízení Václava Lukse odvedly skvostnou práci, která posluchače naladila do dalšího roku na výsost pozitivně. Z koncertu si do budoucna odnášeli velký příslib, který by se měl vzhledem k současné úrovni provozování staré hudby u nás bohatě naplnit.
