Už popáté se uskutečnil v Brně festival Bachův varhanní podzim organizovaný Medial Agency, tentokrát ve dnech 7.–23. října. Jeho program, který byl v tištěné podobě provázen varhanními píšťalami a slonem (asi paralela pejska, jehož má za maskota Filharmonie Brno), zahrnoval osm koncertů, z toho šest varhanních recitálů renomovaných českých a zahraničních interpretů mladé i starší generace a uskutečnil se ve čtyřech různých chrámech Brna a v jednom mimobrněnském kostele. Letos však byl festival výjimečný, protože uplatnil zcela nové (v červnu vysvěcené) třímanuálové varhany ze švýcarské dílny Hermanna Mathise v jezuitském kostele Nanebevzetí P. Marie v Brně. Tento špičkový nástroj, jediný od této firmy v naší zemi, poutá velkou pozornost veřejnosti, která si uvědomuje, že konečně máme v Brně kvalitní moderní varhany, jež dosud chyběly. Zahajovací koncert 7. října v jezuitském kostele patřil dvěma předním interpretům Zdeňku Nováčkovi a Janu Horovi, české varhanní legendě. Nováček, pedagog brněnské konzervatoře a docent Hudební fakulty JAMU, představil Mathisovy varhany jako zvukově mimořádně vhodné pro severoněmeckou hudbu, zvolil totiž tři variační skladby severoněmeckých skladatelů Böhma, Buxtehudeho a Bacha, které provedl s muzikálností, přiměřeností a decentností jemu vlastní. Letos osmasedmdesátiletý Hora, dlouholetý pedagog Pražské konzervatoře a profesor AMU, je stále v obdivuhodné hráčské kondici, hraje s nadhledem a s pochopením a bylo znát, že si nových varhan užívá. Vedle Bacha vybral dvě Messiaenovy Meditace o mystériu Nejsvětější Trojice, tedy hudbu 20. století, která na švýcarském nástroji také zněla výborně, navíc Messiaen nenáleží ke skladatelům u nás hojně hraným. Vrcholem večera bylo Bachovo Preludium a fuga c moll BWV 546, přednesené s monumentálností a vážností. Oba interpreti vystavěli koncert dramaturgicky a hlavně zvukově výtečně, což se setkalo s nadšením publika.
Nejvíce – neuvěřitelných 550 návštěvníků! – přilákal do jezuitského kostela 14. října titulární varhaník svatoštěpánského dómu ve Vídni Ernst Wally. V jeho programu se objevilo jméno Bach, rakouská a francouzská hudba. Vyzdvihla bych hlavně Mozartovo Adagio a Allegro f moll KV 594, které bylo oděno do křehkého klasicistního zvuku, znělo téměř jako varhanní hrací stroj, pro který skladba vznikla. U nás téměř neznámý, zato v Rakousku uznávaný pozdní romantik Franz Schmidt, rodák z Bratislavy, byl zastoupen Preludiem a fugou D dur. Fantazie na B-A-C-H soudobého brněnského skladatele Milana Slimáčka, kterou má Wally v repertoáru, je nedlouhá skladba znamenitě harmonicky zpracovávající známé chromatické téma. Na závěr zaznělo Bachovo radostné Preludium a fuga Es dur BWV 552. Ernst Wally měl výtečně vystavěný program, každá jeho skladba měla odlišný hudební jazyk (ostatně je také činný jako skladatel) a byla odlišně zvukově ztvárněna (s oblibou užíval jazykových rejstříků). Skromně vystupující Wally není typem německy „suchého“ interpreta, ale naopak velmi muzikálního a citlivého hráče, ostatně studoval ve Francii.
Německá cembalistka Barbara Maria Willi, dramaturgyně tohoto festivalu, profesorka HF JAMU, přední osobnost staré hudby nejen u nás, se v poslední době profiluje i jako varhanice – na festivalu se představila za varhanami dvakrát. Její recitál 19. října v kostele Povýšení sv. Kříže v Doubravníku, kde se nacházejí restaurované varhany Jana Výmoly z roku 1760, měl rovněž nečekanou návštěvnost (bezmála 500 lidí), v chrámu nebylo kam si sednout. Willi nabídla většinou stručné skladby různého typu a různé provenience – vlámské, české, anglické a německé (včetně Bacha) vhodné pro Výmolovy varhany a vlastní improvizaci ve stylu staré hudby. V jejím projevu bylo třeba ocenit především smysl pro detail, cit pro nástroj a také pozoruhodné zvukové kombinace, které uplatnila. Bylo zajímavé sledovat, jak se návštěvníci nechali unést zvukem varhan a mnohdy poslouchali se zavřenýma očima. Barbara Maria Willi pak vystoupila i na závěrečném večeru v jezuitském kostele v Brně 23. října, během něhož se s ní se programu střídal mladý rakouský interpret Peter Frisée. Nezvyklé střídání varhaníků se objevilo v loňském ročníku i letos (večer mladé rakouské varhanice Evy Marie Grillenbergerové a Pavla Černého, renomovaného českého varhaníka, vítěze několika mezinárodních soutěží, pedagoga AMU a JAMU), podle mého názoru se nehodí na tak slavnostní událost, jakou je festival. Rakušan Frisée zahrál Bachův Koncert a moll BWV 593 zcela suverénně, energicky, s velmi výraznou artikulací. Willi přednesla výběr z Couperinovy Farní mše, v němž jsme si mohli vychutnat francouzské detaily jako třeba zdobení. Pak virtuosně provedla Bachovu Fantazii G dur BWV 572 s brilantními figuracemi v krajních částech, střední díl pojala německy a dále drobnou, s ohledem na pestrý harmonický průběh patrně příležitostnou didaktickou skladbičku Jakuba Jana Ryby. Frisée pokračoval Mendelssohnovou Třetí sonátou, kterou provedl muzikálně, romanticky, takže představil švýcarský nástroj zase v jiném stylu. V efektním, výrazově patetickém Allegru z Widorovy Symfonie g moll se Frisée předvedl jako mistr nejen hráčské techniky prstové, ale i pedálové. Oba interpreti zahráli na samý závěr bachovského festivalu jako přídavek čtyřručně jeden z Brahmsových Uherských tanců. Bylo radostí pozorovat velký zájem široké veřejnosti, s nímž se tento festival setkal, bylo to jistě radostí i pro brněnského podnikatele Aleše Pohanku, díky jehož nadšení a zájmu o varhany a o J. S. Bacha tato slavnostní událost existuje.
