Collegium 1704 uvádí svůj projekt Hvězdy barokní opery v sezóně 2014-2015 pod novým názvem Collegium 1704 v Rudolfinu, který naznačuje budoucí větší dramaturgickou svobodu volby programu a širší repertoárové možnosti – což se potvrdilo hned při zahájení tohoto běhu. První koncert cyklu se 21. 10. podle očekávání setkal u obecenstva s mnohonásobně zaslouženým úspěchem. Sólista večera, americký kontratenorista Bejun Mehta, do značné míry protiřečí představám o svém hlasovém oboru. Mnozí kontratenoristé jsou hlavně a především brilantní „technici“, vládnoucí právě tak uměle vytvořeným hlasem, jako jejich předchůdci kastráti. Tomu odpovídá i jejich do jisté míry strojově přesný, elegantní a poněkud chladný projev (pocity, které v publiku tyto produkce vzbuzují, před časem výtečně vystihla operní kritička Helena Havlíková slovy „polibek přes sklo“). Bejun Mehta není „vokální artista“ – přestože jeho pěvecká technika je nade vší pochybnost znamenitá. Zní jako přirozený vysoký hlas (ani soprán, ani alt – jeho zabarvení by se dalo nejlépe opsat anglickým termínem „treble“, který pokrývá obojí). Přesněji řečeno, Mehta je majitelem dvou různých hlasů (v mluveném projevu je to tenor, nebo tenorbaryton). Zvolený repertoár nepředvádí – žije ho; dokonale pracuje nejen s melodií, ale i s textem a jeho obsahem – spíš než jevištní figury představuje na pódiu skutečné lidi. V Rudolfinu měl na programu árie z oper Wolfganga Amadea Mozarta (Ascanio in Alba, Mitridate il re di Ponto), Christopha Willibalda Glucka (Ezio) a Johanna Christiana Bacha (Artaserse); jako přídavek zazpíval jednu árii z opery Johanna Adolfa Hasseho Il trionfo di Clelia. Všechny tyto opery pocházejí přibližně z doby Mozartových prvních operních úspěchů – jeho Mitridate i Ascanio napovídají, jak mnoho se ve svém uměleckém mládí naučil od Myslivečka, Glucka, Hasseho i „londýnského“ Bacha. Václav Luks obě části koncertu doplnil a proložil dobovou instrumentální hudbou – v první polovině večera to byla Mozartova raná Symfonie č. 26 Es dur, KV 184 a Sinfonia z jeho Mitridata, KV 87, po přestávce přišla řada na Mozartovo Divertimento F Dur, KV 138 a Symfonii č. 23 D dur, KV 181.
Collegium 1704 hraje tuto hudbu jinak, než „západní“ ansámbly – vzrušeněji a dravěji. Velmi krásné je tu vrstvení instrumentálních barev – zatímco v moderních symfonických orchestrech dechové nástroje zanikají za bariérou hutně obsazených smyčcových sekcí, soubory dobových nástrojů všeobecně charakterizuje transparentnost: namísto kompaktní zvukové hmoty posluchač vnímá jednotlivé vrstvy asi tak, jako kdyby pozoroval kdysi oblíbené žánrové obrázky, malované na několika za sebou do rámu vsazených skleněných deskách. Vizuální kvality poslechu souborů historických nástrojů jsou pokaždé výrazné; Collegium 1704 na koncertě s Bejunem Mehtou barvami – jemnými i sytými (nikdy však pastózními) – doslova hýřilo. Barvami zářil i výkon samotného sólisty – málokdy je slyšet takovou škálu tónových a citových nuancí, jako právě tady. Mehtův projev je neokázalý a prostý – právě v této jednoduchosti a nedostatku efektů je však jeho největší krása. S Collegiem 1704 se před svým pražským vystoupením nikdy na pódiu nesetkal – precizní práce jak jeho, tak Václava Lukse a mezinárodně obsazeného instrumentálního souboru však vzbuzovala dojem dlouhodobé vzájemné spolupráce. Doufejme, že k ní v budoucnosti skutečně dojde – první koncert cyklu Collegium 1704 v Rudolfinu patřil k největším pražským (a v oboru staré hudby pravděpodobně i evropským a světovým) uměleckým zážitkům celého letošního roku.
