Na festivalovém večeru v Dvořákově síni Rudolfina se 29. května propojilo několik skvělých prvků komorní hudby v jednu výjimečnou hudební událost. Dva soubory, české Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Matěj Štěpánek) a britský Sacconi Quartett (Ben Hancox, Hannah Dawson, Robin Ashwell, Cara Berridge) se prolnuli v jedno dokonalé smyčcové okteto, aby představili tři geniální skladatele v dílech jejich raného tvůrčího období. Ač oba soubory dělí rozdíl i zkušenost jedné generace, podoba jejich hudebnosti, nástrojová suverenita i příbuzný temperament komorního projevu z nich na pódiu vytvořily sourozence. Mladší Sacconi Quartet (zal. 2001) sklízí obdiv a ocenění svým již vyzrálým projevem, a starší Wihanovci svým stále mladistvým elánem. Wihanovo kvarteto je již několik desetiletí vnímáno jako špičkový soubor světové úrovně. Nedávné odchody jeho dvou členů, nejprve violisty Jiřího Žigmunda a nyní i cellisty Aleše Kaspříka, mohly představovat velké ohrožení kompaktnosti i úrovně kvarteta. Poslední výkony včetně tohoto však dokazují, že tomu tak není a zřejmě i nebude. Slibný houslista Jakub Čepický se překvapivě rychle adaptoval ve skvělého violistu, který do kvartetních partů violy přispívá i obohacujícími „houslovými“ prvky (velkou škálou způsobů vibrata, trylku, technickou zručností ap). Po relativně krátké době tak působí jako přirozená součást souboru. Připomíná mi fenomén Milana Škampy od Smetanovců. Svými fyzickými dispozicemi je viole zjevně předurčen, mohl by si troufnout i na největší violovou menzuru. U cellového partu jsem očekával alternaci zkušeným a pohotovým Michalem Kaňkou, ale výkon Matěje Štěpánka z absolventského ročníku HAMU (prof. M. Petráš) ukázal i překvapivě slibnou možnost případného řešení definitivního obsazení. Štěpánkův projev byl po všech stránkách suverénní a hudebním temperamentem se mi jevil ještě zajímavějším než bezesporu výborná Cara Berridge. Oba soubory mají velké štěstí na ideální sekundisty, kteří jsou nástrojově srovnatelní se svými primárii. Hannah Dawson i Jan Schulmeister nebyli vzájemně rozeznatelní (na pohled je však Hannah mnohem hezčí). Ben Hancox je houslista podobného založení jako Čepický, což bylo slyšet především v Šostakovičově oktetu. Leoše Čepického pokládám za jednoho z našich nejzajímavějších houslistů se sugestivním hudebním temperamentem a výjimečným citem pro ducha hraného díla.
Smyčcový oktet Es dur op. 20 Felixe Mendessohna-Bartholdyho je dílo teprve šestnáctiletého génia, inspirované Goethovým „Snem Valpuržiny noci“. Jarně svěží a romanticky prosvícená nálada díla si pohrává s kontrasty a zdůrazněnými dynamickými rozdíly širokého zvukového rozsahu. Part prvních houslí je nejnáročnější, výrazně dominantní a koncertantní. Předpokládá však dokonalého hráče s velkým citem pro tvorbu zvuku, a podobně celé dílo i velkou vzájemnou vnímavost všech ostatních. V projekci takovéto partitury je toho dokonce zapotřebí více a citlivěji, než tomu bývá v partituře kvartetní. Leoš Čepický a jeho sedm kolegů tím vším přesvědčivě vládli. Dosud jsem upředňostňoval provední Smetanovců a Janáčkovců, či velmi zajímavý experiment Emersonovců. „Sacconi-Wihan Octett“ však rozzářil Meldelssohnův šperk do nádhery a dokonalosti, která mne oslovila zatím nejvíce. Láska, radost, slzy, vášně i něha mladého Felixe ožily v bezprostředně působivé podobě, a dojem z citlivě vyklenutého oblouku nálad čtyř částí díla nezničil ani rušivý potlesk mezi větami.
Dva kusy pro smyčcový oktet op. 11 (Preludium – Scherzo) dokončil devatenáctiletý Dmitrij Šostakovič roku 1925, spolu s 1. symfonií. Je to jeho vůbec první dílo pro smyčcový soubor. Je dedikováno památce zesnulého mladého básníka Vladimira Kurčavova. Zatímco v Preludiu se skladatel hlásí k odkazu Bachova díla, tak ve Scherzu zaznívá jeho typický sarkazmus a ironie s břitkostí a expresivitou i u něj v této míře vzácnou. Dílo bylo až do roku 1962 téměř zapomenuto. Jeho působivost je však ohromující, hudební jazyk a tvůrčí odvaha skladatele nejsou ještě nijak poznamenány pozdějšími ponižujícími odsudky a požadavky bolševických ideologů. Ben Hancox v roli primária předvedl velký muzikantský temperament, dokonalé sólistické vybavení a vytříbený komorní cit. Ve svém projevu tak primáriové obou kvartet jsou si velmi podobní.
Nejočekávanější, ale i nejsložitější a nejrozsáhlejší částí koncertu byl Smyčcový oktet C dur op. 7, jenž napsal též devatenáctiletý George Enescu roku 1900. Skladatel v tomto díle natolik důmyslně a složitě splétá hlasy nástrojů, že sám pokládal za potřebné způsob jejich provedení doplnit podrobnými instrukcemi. Všechny hlasy jsou nejen technicky a rytmicky nezvykle složité, ale jejich proměna v prvky vytvářející srozumitelnou architekturu díla je velmi náročná a vyžaduje enormní citlivost a pohotovost. Všechny čtyři věty navazují attaca, a v dokonalém provedení tvoří monumentální celek symfonické působivosti. V roli primária opět zazářil Leoš Čepický, jehož temperamentní projev byl zjevným motorem souboru a přenesl se v závěru i do ovací nadšeného publika. Toto dílo bezesporu může přesvědčivě vyznít pouze s dokonalými a dokonale připravenými, pohotovými interprety. Tak se i v plné míře stalo.
