Brno Contemporary Orchestra včera zakončil svůj třídílný abonentní cyklus pro tuto sezónu. Program nazvaný „Hodiny minulosti“ se díval do mýtů, dávných zdrojů myšlenkových i hudebních, hudba sama ale zůstávala v současnosti nebo minulosti velmi nedávné.
Komorní sdružení Brno Contemporary Orchestra vzniklo v roce 2011 pod vedením Pavla Šnajdra. Nemá úplně pevné složení, mění se podle potřeb konkrétního programu, ale okruh spolupracujících hudebníků je stabilní. Dá se říci, že všichni mají angažmá ve velkých hudebních institucích (od JAMU přes filharmonii až po operu), ale vedle toho se soustavně věnují i soudobé hudbě. Na jejich koncertech tak od samého počátku odpadá riziko omrzelého přístupu až bojkotování „podivné“ hudby 20. století, jak se to občas stává na koncertech našich velkých symfonických orchestrů. Měla by to být samozřejmost a je skoro trapné se o tom zmiňovat, ale přece jen je dobré předem vědět, že uslyšíte soudobou hudbu od lidí, kteří ji rádi hrají a snad i vědí proč.
Necelé čtyři roky existence pochopitelně nejsou mnoho a místy je poznat, že zvuk souboru ještě není úplně usazený. Od dramaturgicky velmi rozporuplných začátků ale udělal BCO velký pokrok a pokouší se dělat z každého koncertu hudebně logickou a promyšlenou událost. Přispěla k tomu určitě i symbióza s Filharmonií Brno, která orchestr zařadila alespoň formálně do svých programů a poskytla mu také kousek zázemí a prostoru v Besedním domě. Vytvoření abonentního cyklu s tím pochopitelně souvisí a zároveň je to rozumný krok, který ještě více podporuje dojem stability souboru. Tři koncerty se sice mohou zdát na sezónní předplatné málo, ale vede k tomu zřejmě mnoho praktických důvodů – od zaneprázdněnosti hudebníků jinými závazky, až po posluchačský zájem.
Publikum si na pravidelný poslech soudobé hudby musí zvyknout a jestli si vůbec někdy zvykne natolik, aby bylo řekněme jednou za měsíc plno, to je otázka. Zážitky s hudbou, které se BCO věnuje, mohou být sice velmi silné, ale nebývají zrovna odpočinkové. Včerejší koncert v Besedním domě měl pěknou návštěvu, ale… ale tu škaredou poznámku, že to byla pěkná návštěva na poměry soudobé hudby, člověk přece jen říct musí, pokud chce být poctivý. Odhaduji nějakých sto lidí, což je na posluchačský potenciál Brna velmi dobrý výsledek. Publikum, které na soudobou hudbu chodí, má navíc podobnou výhodu jako hudebníci, kteří ji pravidelně a dobrovolně hrají: většinou ví, proč to dělá. Je tím pádem vychovanější, mnohem méně šustí papíry a nekašle tolik do tichých pasáží, nepotřebuje polohlasně komentovat každý neobvyklý zvuk, skládá se zkrátka opravdu z posluchačů a ne z lidí, kteří si přišli oddechnout po večeři.
Dramaturgem včerejšího koncertu byl Vítězslav Mikeš a postavil pro BCO symetrický program čtyř skladeb rozdělených do dvou částí – druhá skladba každé poloviny pracovala s elektronikou. Nezodpovězená otázka Charlese Ivese patří už k osvědčeným a často hraným dílům 20. století, je to hudba velmi vstřícná až líbivá. Částečně připomíná concerto grosso, smyčce vytvářejí harmonický základ, nad nímž komunikuje trubka, kladoucí výrazný motiv otázky, se skupinou dřev hledajících odpověď. Smyčce a trubka byly umístěny na balkóně a dřeva na pódiu. Zvuk smyčců z balkónu byl překvapivě hutný, skoro se ani nechtělo věřit, že se jsou nástroje obsazeny jen po jednom. Z kompaktního zvuku se zřetelně vydělovaly housle, až vzbuzovaly dojem dalšího sólového nástroje, což v tomto případě pokládám za projev zmíněné zvukové neusazenosti orchestru. Trumpetista působil nerozehraně, což se postupně zlepšovalo a přes rozpačitý začátek nakonec skladba vyzněla přijatelně. Následující Mythos Yorka Höllera je zvuková báseň pro 13 nástrojů, perkuse a elektroniku z konce 80. let. Elektronika je v ní se zvukem akustických nástrojů organicky propojená: vzniká jednolitý zvukový mrak s proměnlivou intenzitou, který posluchače v různé míře pohlcuje do sebe. Zvuk sám je ale málo proměnlivý, kromě intenzity se toho v něm příliš moc nemění a na skladbu trvající přes dvacet minut je to poněkud málo – poloviční stopáž by možná stačila. To je ovšem věc skladatele, BCO Mythos provedl bez problémů, propojení s elektronikou bylo výborně zvládnuté a rád jsem věc naživo slyšel.
Hodiny minulosti II Broniuse Kutavičiuse daly název celému programu a po přestávce jako by rozvířily poněkud statický akustický závoj, který se v sále po Mythosu usadil. Hybná první část Květinové hodiny má zřetelný minimalistický základ, který ale vychází víc z litevského folkloru než z americké skladatelské školy. Dráždivé disonance vlastně nikdy neustávají, vzniká dojem nezastavitelného plynutí času po malých skocích – plynulého, ale přitom ne zcela spojitého. Ve druhé části Hvězdné hodiny se kontrastně proměňují tempa a zároveň i zvuk, který stoupá od hlubokých tónů až k nebeským výškám. Pavel Šnajdr i BCO tady podali velmi dobrý výkon a zdá se, že v interpretaci minimalismu udělali velmi slušný pokrok. Noční hudba: Hlas v listí Dmitrije Janov-Janovského je silně melodická a exoticky působící skladba pro komorní orchestr, violoncello a nahrávku folklorních zpěvů uzbeckých žen. Naléhavá kompozice vyrůstá z ticha, stupňuje emoce, part violoncella působí až improvizovaným dojmem. Sólový part hrál Josef Klíč – violoncello mu opravdu zpívá a obrací se tak i výrazově k lidovým zpěvům, z nichž Janovského Noční hudba vyrůstá. Skladba vrcholí přednatočenými zpěvy a nakonec se vrací do ticha svého začátku. Pěkný konec koncertu, jehož dvě kontrastní poloviny daly dohromady souvislý a logicky se vyvíjející program.
Hodiny minulosti. Charles Ives: Nezodpovězená otázka, York Höller: Mythos, Bronius Kutavičius: Hodiny minulosti II, Dmitrij Janov-Janovskij: Noční hudba: Hlas v listí. BCO – Brno Contemporary Orchestra, hudební nastudování Pavel Šnajdr, Josef Klíč – violoncello. 3. února 2015, Besední dům, Brno
