Abonentní koncert České filharmonie kompletně sestavený z hudby 20. a 21. století, s velmi dobrým ohlasem plného auditoria po každé ze tří skladeb? Před lety obtížněji představitelné, dnes mnohem běžnější. První program cyklu A (16. 10.) takový byl. Jako jeho finále posloužila pozitivně vyznívající 4. symfonie Bohuslava Martinů, pro závažný střed přišel Ivan Ženatý s Bergovým Houslovým koncertem – a na úvod premiéra… Jiří Bělohlávek předestřel náročnější, na první pohled nijak podbízivý program, avšak hned první skladbou publikum získal a přesvědčil. Juraj Filas, jehož kantáta Píseň Šalomounova zazněla v Česku poprvé, dva roky po premiéře v New Yorku, je autorem trvale vybočujícím v soudobé hudbě zcela jednoznačně k pólu vstřícnosti a přístupnosti. Svými skladbami vědomě usiluje o naplnění věčných hodnot – krásy, harmonie – a vyvolání pocitu libosti. Neexperimentuje s formou ani se zvukem, ale naplňuje tradičně vyhlížející rámce emocionálně bohatou, melodicky invenční hudbou, která se nezříká až romantické působivosti. Není to však nic banálního; předvídatelnost frází je vyvažována vynalézavostí. Filas je opravdu výrazný melodik – a i v tomto případě vyhmátl v partituře pro soprán, tenor, sbor a orchestr při zhudebňování slov a vět logické obrysy zapadající do stylu kultivovaného koncertního nebo operního zpěvu. Je to kabinetní ukázka přirozeného rozvíjení melodií a jejich přimknutí ke spádu textu. Motivky a melodické linky a harmonie nicméně nezapřou, že jsme jinde než v 19. století. Charakteristické a velmi účinné je, že se na důležitých místech a přirozených vrcholech skladatel rád opájí opakováním slov. Právě v takových případech se nejvíc dotýká důvěrně známých obrysů řeči i hudby, právě tady nachází emocionálně nejvíce strhující řešení. Za příklad může posloužit opakovaná věta „…jsem nemocná láskou“, v níž soprán postupně naléhavě a dojemně stoupá na klíčové slabice k nebeským výškám. Filasova půlhodinová kompozice je z toho rodu, kdy si běžný posluchač potěšeně říká, že ta soudobá hudba není zas až tak zlá… K vyjádření erotiky a citů, které jsou v této starozákonní knize ukryty, se Filasova hudba přimkla bez zábran.
Doplněni Pražským filharmonickým sborem, zazpívali sopranistka Lucie Silkenová a tenorista László Boldizsár své výrazně sólové party, téměř jako by to byl Puccini. Vokálně skvěle. Zasloužili se o přijetí díla nejvíc… Přepnout se do světa hudby Albana Berga nebylo úplně snadné, ale Ivanu Ženatému a Jiřímu Bělohlávkovi se podařilo ve vzácné skladbě s podtitulem „Památce anděla“ zvýraznit citovou intenzitu teskného žalozpěvu, která převažuje nad expresivnějšími pasážemi. Sólista byl dokonale soustředěný, technicky jistý a přesně výrazově vyladěný, jeho hra byla křišťálová a definitivní, orchestr při věci… – bylo to výjimečné provedení skladby, která se u nás objevuje na koncertech vzácně. Patrně nejhranější ze šesti symfonií Bohuslava Martinů pak potěšila svým patosem, mistrovskou stylizací, proměnlivostí a zvukovou krásou – jako hudba vyvolávající, za jasně vyjádřené dirigentovy důvěrné znalosti, pocit plného uspokojení.
