Středa 17. února nadělila pražskému publiku dva krásné koncerty komorní hudby, které bylo možné vychutnat jako dva vzájemně navazující chody hudebních lahůdek.
Nejprve rozezněl Sukovu síň Rudolfina Hudební podvečer 121. sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Houslista Leoš Čepický a klavírista Ivan Klánský jsou v mnohém ohledu velmi jedinečnými představiteli českého vrcholného interpretačního umění. Toto platí ve stejné míře jak v komorní, tak v sólové sféře. Oba jsou také nesporným základem a tmelem dvou světově proslulých komorních souborů – Wihanova kvarteta a Guarneri tria Praha. Jejich způsob hry je si v lecčems příbuzný – vyznačuje se promyšlenou koncepcí, propracovaností detailů jak technických tak výrazových, barevností a jemnými nuancemi tónu, komorním citem pro úlohu nástroje v partituře díla, ale i uměřeností vášnivého gentlemana, jež se nikdy nevymkne do necudné hrubosti. Proto jejich spolupráce byla vzácnou příležitostí k poznání hudebního synergismu dvou podobných uměleckých osobností.
Třívětá Sonáta č.1 F dur pro housle a klavír op. 8 Edvarda Griega (1843-1907) je překvapivě dokonalé a působivé dílo teprve dvacetiletého začínajícího skladatele. Podoba Sonáty je ještě hodně ovlivněna německým romantismem, ale již zde zaznívají i typicky griegovské inspirace norským folklórem. Provedení se vyznačovalo dokonalou souhrou i v agogicky bohatém vlnění perfektně vystavěných frází, a niternou procítěností měkkého kultivovaného zvuku houslí (J.B. Špidlen), jenž nezhrubl ani v energických a dramatických momentech projevu, jiskřivou lehkostí pasáží 3. věty, stejně jako proslulou rafinovaností odstínů dynamiky a barev jemného dotyku rukou Klánského. Bohužel, křídlo Fazioli, přes všechnu mediální slávu a oslavu, se mi v silnější dynamice jevilo jako hodně tvrdě a neregulovatelně hlučný nástroj, jenž při snaze o silnější dynamiku vydával jen jeden velmi silný, ba násilný tón. Protože značka je proslulá, bude to nejspíše špatným seřízením, či prostě nepovedeným kusem, i když zmíněný dojem mohlo akusticky umocnit místo poslechu (1. třetina sálu) či naplno otevřené křídlo. Možná, že v sólové hře by toto tak zjevné nebylo. Klánský je schopen úžasných kouzel úhozu, na jeho nuance se vždy těším, zde však je mohl uplatnit jen v nižších dynamických odstínech – ve f klavír reagoval na důraznější dotyk přehnaně razantně. Obdivuji Klánského, jak během večera tento nečekaný problém trpělivě krotil na přijatelnou míru, byť mu znemožnil rozehrát celý rejstřík jeho zvukového umění.
Rovněž třívětá Sonáta č. 2 A dur pro housle a klavír op. 100 Johannese Brahmse (1833-1897) byla příkladem dokonalé symbiózy dvou hudebním názorem spřízněných umělců. Na rozdíl od předchozí skladby, tato sonáta je dílem zralého a již proslulého skladatele na vrcholu tvůrčích sil. Z jeho tří houslových sonát se tato jeví jako nejprosvětlenější. Vyzařuje pohodu a líbeznost, její energie je radostná, bez temně dramatických ponorů. Zaujal mě efektně úsečný a energický závěr 1. věty, a zřetelná tři odlišení nálady opakovaného lyrického tématu houslí z 2. věty. Celé dílo vynikalo i přesně sehraným frázováním a shodnou agogikou obou nástrojů.
Luboš Fišer (1935-1999) patří mezi nejtalentovanější české skladatele druhé poloviny dvacátého století. Jeho dílo svou uměleckou silou a kompozičním mistrovstvím je rovnocenné nejskvělejším opusům nejen soudobé kompozice. Sonáta pro housle a klavír „Ruce“ je filozofickou koncepcí a záměrem stejné povahy, jako pozdější „Crux“ pro housle, tympány a zvony. Obě skladby nesou znamení tvůrčí geniality, originality a pravdivosti výpovědi. Jsou vyjádřením cesty člověka s jeho obětí, utrpením a konečném vykoupení. Skladba se měla nazývat Kříž či Křížová cesta, ale autor posléze zvolil jinotajný a tehdy více přijatelný název. Technicky náročnou skladbu spolu s klavíristkou Z. Lochmanovou premiéroval Ivan Štraus, jemuž byla i věnována. Leoš Čepický svého kantora nekopíroval, ale jeho pojetí poučeně obohatil několika odlišnými a zajímavými detaily. Spolu s Ivanem Klánským dali vyznít úžasnému oblouku působivých gradací, jež přes nevhodný akustický efekt zvuku klavíru staví jejich výkon na roveň nejskvělejším provedením tohoto opusu.
Rozsáhlá čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír č. 3 Bohuslava Martinů (1890-1959) je možná jeho nejpůsobivějším a nejzávažnějším dílem napsaným pro tuto nástrojovou sestavu. Jednotlivé hlasy nástrojů se však partiturou vzájemně proplétají velmi rafinovaně, a není snadné najít a vyjevit obrysy a směřování všech skrytých tajemství kompozice. Bez pochopení linií přediva pak duše skladby i při dokonalém technickém provedení může zůstat skryta a vše může splynout v ploské šedi. Čepický s Klánským však všechny věty Sonáty vykreslili v sugestivní plasticitě a barevnosti jak celku, tak detailů.
S publikem se umělci rozloučili okouzlujícím provedením dvou posledních vět Dvořákovy Sonatiny op. 100.
Čepický a Klánský ve skvělém souznění představují vzácně sourodý celek dvou vynikajících umělců. Doufejme, že je uslyšíme častěji.
V nahrávacím studiu Českého rozhlasu se v pozdějších hodinách rozeznělo Eben Trio (Terezie Fialová – klavír, Roman Patočka – housle, Jiří Bárta – violoncello ). V rámci živě vysílaného pořadu Studio Live představilo tři velmi originální skladatele. Tóru Takemicu, Peteris Vasks a Astor Piazzolla jsou uznáváni jako nejvýznamnější tvůrci soudobé vážné hudby svých zemí. Stejně jako např. Trio Bergerettes, i Eben Trio se nebojí složité práce, nutné pro nastudování náročné moderní partitury. Snaha seznamovat publikum s dosud málo známými díly současných skladatelů je, zvláště u úspěšného a žádaného souboru, poměrně vzácná a zasluhuje uznání. Pořad poutavě uváděla Alena M. Michálková, na jejíž otázky členové tria odpovídali se vtipnou pohotovostí.
Jako první zazněla skladba Between Tides (Mezi proudy) japonského skladatele Tóru Takemicu (1930-1996). Takemicu byl sice samouk, ale jeho tvorba svědčí o mimořádném a všestranném nadání. Je vlastně zakladatelem moderní japonské vážné hudby. Inspiroval se tvorbou Debussyho, Stravinského, Coplanda, Cageho, Messiaena a dalších. Propojil evropské styly s tradiční japonskou hudbou do jedinečně osobitého a působivého hudebního vyjadřování. Poprvé uvedl japonské hudební nástroje do kontextu západní vážné hudby. Je autorem množství kompozic s obrazně poetickými názvy, stejně jako množství (téměř 100 snímků) filmové hudby (Kurosawa, Kaufman, atd.). Partitura uvedené skladby je značně složitá, ale stojí za studium i poslech. Se snovou přízračností vyvolává živou představu mihotání, klidu i čeření vodní hladiny pod tiše ševelící sakurou, stejně jako meditativní tajemnost japonské měsíční zahrady. Takemicu ve skladbě velmi citlivě používá všechny barevné možnosti obou smyčcových nástrojů – tremolo, sul ponticello, sul tasto, glissanda, flageolety atp. Patočka a Bárta jsou špičkoví reprezentanti těchto nástrojů, takže jejich interpretace byla ve spojení s křehce něžným zvukem klavíru Terezie Fialové neobyčejně působivá a přesvědčivá.
Episodi e Canto Perpetuo předního lotyšského skladatele Peterise Vaskse (1946) je rozsáhlejší dílo (cca 26. min.) z r. 1985, tvořené osmi attaca navazujícími částmi – epizodami ( crescendo – Misterioso – unisono – Burlesca – Monologhi – Burlesca II – Canto Perpetuo – Apogeo e Coda ). Dle slov autora, skladba popisuje těžkou cestu neštěstím, zklamáním a utrpením lásky. Vaskseho skladby, při použití nejmodernějších kompozičních technik, se snaží vyjádřit vzájemný vztah člověka a přírody, krásu a vzácnost života, ekologická a morální dilemata těchto hodnot včetně obavy z jejich destrukce. Jeho partitury jsou proto neobyčejně komplikované. Tak je tomu i v uvedených Episodi. Notový záznam je místy grafická složitost se spoustou návodných poznámek, proložená notovým záznamem bez orientačního metra či taktu. Rozsáhlé plachtoví partů se nehodí na vratké notové pultíky, a divím se, že ještě nikdo nepřišel s praktickou čtečkou not formátu A3. Obdivuji hluboce interprety, kteří se odhodlali k luštění, a nakonec ze zdánlivé nesrozumitelnosti vykrystalizovali srozumitelné hudební poselství. Od dob Sibelia Seveřané milují nekonečné hudební pláně, kde se dlouze prohánějí vánice temných chmur a ledových vášní v tragickém objetí. Mám pocit, že Vasks je jedním z nich. V dokonalé interpretaci Eben Tria zřetelně vynikly kontrastní plochy, zvukové efekty, zvraty nálad a citové zabarvení každé z epizod – od stoupajícího napětí v crescendo přes tajemné Misterioso, divoké Burlesky až k do jakési věčnosti odcházejícího závěru Cody.
Zcela jiný svět představuje argentinský skladatel a bandoleonista Astor Piazzolla (1921-1992). Jeho až živočišně živelná, emocionální a temperamentní hudba se skládá výhradně z neuvěřitelného množství a variant různě hněteného hudebního materiálu, vytěženého z argentinského tanga. Gidon Kremer kdysi uvedl ještě nepříliš známého Piazzollu jako osvěžující složku příliš vážného koncertního programu s tak hypnotickou interpretační genialitou, že Piazzollova líbivá tanga se dnes stala téměř povinnou složkou koncertního programu. Eben Trio si vybralo tango s názvem Jaro (Verano porteňo) z cyklu Čtvero ročních dob v Buenos Aires. I když jsem Piazzollou již přejeden, v podání Eben Tria byl jeho opus osvěžujícím zákuskem.
V náročném programu Eben Trio potvrdilo, že v interpretaci soudobé hudby patří mezi nejzajímavější světové soubory.
