Po úvodní zdravici a blahopřání děkana Hudební a taneční fakulty AMU prof. Vlastimila Mareše rozezněly Sál Martinů nejprve dětské hlasy. Pro sbor mladších dětí Rolničky Praha vybral a do vtipného příběhu doprovázeného dramatickými akcemi spojil sbormistr Karel Virgler několik nejznámějších písní z autorových dětských sborových cyklů Písničky (Kapitán), Ufo, ufo ufoni a jiné písničky pro děti (Každý mluví tak, jak umí; Zahraju ti), Míšovy písničky (Pro slepičí kvoč) a Hanýskovy písničky (Ježibaba; Skřítek Budulínek). Jako přídavek nemohla samozřejmě chybět pilotní píseň již zmíněného stejnojmenného cyklu Ufo, ufo, ufoni, která připomíná v letošním roce téměř jako „povinná skladba“ na většině festivalů dětských pěveckých sborů autorovo životní jubileum.
Se stejným nadšením přijali posluchači folklorní pásmo-cyklus O Káče a s Káčou (2008) v provedení dalšího zástupce našich špičkových dětských sborů – Iuventus, gaude! z Jablonce nad Nisou (temperamentní Tomáš Pospíšil). Ze sto šedesáti lidových písní s výskytem slova „Káča, Káče, Katka, Katěrina…“ vybral autor osmnáct písní reprezentujících různé folklorní oblasti, lidové vrstvy a žánry. Tato malá „quasi dětská opera“ naplněná řadou úsměvných hudebních vtipů a dramatických akcí zazněla v originální verzi s doprovodem klavíru, trubky a bicích nástrojů.
Druhý programový blok otevřela premiéra emocionálně silné netradičně pojaté koncertní skladby Ave Maria pro osmihlasý smíšený sbor a varhany. Její provedení mistrovsky zvládl Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy Praha (Chuhei Iwasaki).
K interpretačním vrcholům 12. koncertu řady „Pocta tvůrcům“ patřilo podle mého názoru provedení třídílného cyklu čerpajícího inspirace z hudebního folkloru moravských Kopanic Zachodí slunéčko (2006). Provedení tohoto náročného díla s virtuózním doprovodem houslí se v jednom ze svých nejlepších koncertních vystoupení z posledních dob představilo Foersterovo komorní pěvecké sdružení (Jaroslav Brych). Nádherný vyrovnaný zvuk, barevný kontrast sametových hlasových skupin, suverénní intonace a působivý výraz staví tento kolektiv bezpochyby na přední místo v oblasti našeho současného neprofesionálního sborového zpěvu.
V podstatě ojedinělou pražskou mužskou sborovou stálicí zůstává jedenáctičlenná Mužská vokální skupina VOSK (Jan Zapletal). Dramaturgie programu jí nabídla tentokrát provedení třídílného a cappellového cyklu z téže folklorní oblasti Zpěvy z Kopanic (2006) a mladý ansámbl se zhostil svého úkolu se ctí, i když se musel obejít bez přítomnosti svého dirigenta. Dílo by patrně získalo ještě větší výrazovou intenzitu v obsazení velkého mužského sboru. Takový však bohužel již v Praze, ale ani v dalších částech naší vlasti nenajdeme.
Závěr koncertu patřil opět Vysokoškolskému uměleckému soboru UK Praha (šéfdirigent Jakub Zicha) a prvému provedení triptychu Široko daleko (2012)v původních českých nářečích. Moderně koncipované, interpretačně značně náročné skladby, které původně existovaly samostatně, vycházejí opět z českých, moravských a slezských folklorních nápěvů. Metrorytmicky atraktivní mateníkový Vejr, sugestivní barvou, řízenou aleatorikou a bitonalitou obohacená 2. část Daleko, široko a závěrečná, vždy úspěšná, místy až jedenadvacetihlasými témbry klastrů zvýrazněná skladba Gurale, tentokrát s doprovodem cimbálu a bicích, nabídla sboru prokázat ty nejvyšší interpretační schopnosti. To se jim zvláště v poslední skladbě, které by prospěla ještě interpretace zpaměti, dokonale povedlo.
Při tomto stručném hodnocení jednotlivých koncertních výkonů nelze opomenout zcela mimořádné, vynikající výkony spoluúčinkujících zpěváků a instrumentalistů – Víta Rakušana (baryton), Jakuba Mikeše a Jany Liškové Kvochové (klavír), Marie Pochopové (varhany), Ivy Středové (housle), Svatopluka Zaala (trubka), Jakuba Zichy (cimbál) a Olega Sokolova (bicí nástroje).
Rád bych se zmínil ještě o vzorové programové brožuře koncertu, obsahující nejen charakteristiky účinkujících sborů, ale i bližší informace o jednotlivých skladbách, jejich texty a údaje o skladateli doplněné stručným výčtem jeho tvorby.
Jedním z důkazů kompoziční a interpretační úspěšnosti koncertu bývá pro mne nejen opravdovost prožitku účinkujících, obrážející se v jejich obličejích, očích, pohybovém prožívání hudby, a v intenzitě a délce potlesku. O skutečném uměleckém zážitku spolu chtějí posluchači a interpreti mluvit. Tuto možnost nabídl Jan Vičar po koncertu všem účastníkům při přátelském setkání v Klubu HAMU. Zúčastnila se ho spolu s jubilantem řada hudebních skladatelů (Zdeněk Šesták, Jiří Teml, Jiří Laburda, Ivan Kurz, Zdeněk Zahradník. Vladimír Tichý, Olga Ježková, Jiří Bezděk, Martin Hybler aj.), sbormistrů, zpěváků, posluchačů… a viděl jsem jen rozzářené oči. Doznívání prožitků, jaké může i v dnešním poněkud odlidštěném společenském klimatu zprostředkovat člověku jen hudba. V tom je její nezničitelná síla, v tom je síla a zodpovědnost nás všech, kteří ji máme rádi.
