Pondělní koncert Ireny Troupové a Jana Duška měl výjimečnou atmosféru. Mramorový sál Clam-Gallasova paláce pro tento jedinečný program na večer 25. května poskytl svůj „genius loci“… Celkový dojem večera spoluvytvářeli nejen umělci, ale také publikum zaplněného sálu. Program s názvem „Pocta Viktoru Ullmannovi“ přilákal především znalce života a umění tohoto výjimečného umělce 1. pol. 20 st. i náročné hudbymilovné posluchače (rozhovor s interpertkou o koncertě zde). Jakoby se celý sál spolu s umělci pohroužil do společné meditace… Písně Viktora Ullmanna totiž na posluchače působí opravdu zvláštním dojmem a bylo zajímavé si zpětnou vazbu publika při soustředěném poslechu hudby uvědomovat přímo v sále. Čím více Ullmannovu hudbu posloucháme, tím více jí rozumíme, více a více se do ní noříme a vnímáme náladu jednotlivých písní. Právě v tom je jejich síla a Ullmannovo geniální mistrovství. Ostatně právě písňová tvorba tvoří podstatnou část Ullmannova díla. Ullmann si básně pro své písně pečlivě vybíral z tvorby svých oblíbených básníků a texty se hudebně nechával zcela inspirovat. V jeho písních se slova ve svém sdělení zcela přetaví do hudby. Jako bychom si skutečný obsah textů uvědomovali až při poslechu jejich hudební formy…Právě tyto aspekty ale přináší mimořádně náročné požadavky na interpreta. Velký obdiv tu patří především Ireně Troupové. Ullmann pro dokonalé vystižení nálad textů hlas skutečně nešetří. Má naopak velké nároky na časté a velké změny polohy hlasu, jeho barvy, výrazu, dramatičnosti, kontrastů v témbrech…To vše Irena Troupová předvedla s lehkostí a naprostým porozuměním pro Ullmannovu hudební řeč i obsah samotných textů.
Je přirozené, že po mnoha letech prožitých v Berlíně byl pro Irenu Troupovou zpěv písní v německém jazyce spíše samozřejmostí. Její znalost německého jazyka se blíží znalosti rodilého mluvčího a nejinak je to i s výslovností. O to více jsem ocenila také skvěle interpretované písně v jazyce anglickém a na samotný závěr také v jidiš! Jan Dušek naopak potvrdil své kvality, o kterých Irena Troupová hovořila před koncertem v našem rozhovoru. Z klavírních partů vytáhl mnoho zajímavých harmonických postupů. Ocenila jsem také, že si v tak malém sále pro klavírní doprovod ponechal otevřené křídlo a přitom dokázal zvuk nástroje ukáznit tak, že hlas Ireny Troupové spíše podpořil a zároveň pomohl vytvořit zvukově plastický dojem. Je nutné také poděkovat organizátorům výstavy – konkrétně vedoucí výstavního týmu a kurátorce paní PhDr. Magdaleně Živné. Na koncert byly připravené obsažné programy s informacemi o dílech a s originálními texty i předklady písní. Navíc byl do Mramorového sálu pro tento koncert přivezen klavír…a lze pouze litovat, že klavír není v tomto krásném koncertním sále samozřejmostí.
Koncert uvedla píseň Wendla v zahradě, kterou Ullmann věnoval malířce Friedl Dicker-Brandeis. V Terezíně vyučovala kreslení a pod jejím vedením vznikla kolekce dětských obrázků vypovídajících o tragédii dětských obětí nacismu. Úvodní píseň tak ve své hlubší symbolice otevřela celý večer. Následně se rozezněl cyklus Pět milostných písní podle Ricardy Huch op. 26. Ostatně pokud jde o volbu textových předloh, v Ullmannově díle mají ženy – básnířky velmi významný podíl a jistě není náhoda, že se z pravidla jednalo o vzdělané a na svou dobu emancipované ženy a jejich milostnou poezii. Irena Troupová si interpretaci těchto milostných písní doslova vychutnávala a dokázala rozeznít jejich křehkou lyrickou krásu i dramatičnost prostření stěžejní písně cyklu – Píseň bouře.
Večer ale nepatřil pouze hudbě Viktora Ullmanna. Byl věnován vzpomínce na další skladatele, kteří spolu s Ullmannem sdíleli tragický osud obětí holocaustu i nasazení v bojích první světové války. Úvodní Ullmannovy písně tak vystřídal cyklus Tři valčíky pro klavír op. 18 Rudolfa Karla, který publikum vrátil v čase do roku 1913. Tedy doby, kdy ani jeden z uváděných skladatelů ještě netušil, jak tragický osud ho čeká…O to byl poslech této bezstarostné hudby působivější.
Dalším z autorů, kteří byli do programu s názvem „Pocta Viktoru Ullmannovi“ přizváni jako hosté, byl Erwin Schulhoff. Irena Troupová z cyklu Národní písně a tance z Těšínska vybrala své nejoblíbenější. Znám tuto skvělou sopranistku z mnoha koncertů s nejrůznějším repertoárem, od staré hudby po současnou. Ale Irena Troupová vybrané národní písně zazpívala tak přirozeně a s takovou přesvědčivostí, že jsem se po koncertě neubránila otázce, jestli se lidovou hudbou zabývá intenzivně a má v tomto ohledu bohaté zkušenosti… Překvapený výraz umělkyně hovořil za své, o to více dokazuje její hudební cit pro stylovou interpretaci jakéhokoliv hudebního žánru. Bylo také zajímavé a překvapivé, jak přirozeně hlas Ireny Troupové zněl právě při zpěvu těchto národních písní. Najednou měl jinou barvu a jiné posazení. Teprve dodatečně jsem si právě při poslechu Schulhoffových písní uvědomila, jak náročná je pro pěvce z technického hlediska interpretace písní Ullmannových… Před odchodem z koncertu jsem paní Troupové položila otázku – Čím více Ullmannovu hudbu poslouchám, tím více bych si přála slyšet celý recitál pouze z jeho písní. Bylo by to pro zpěvačku z technického hlediska vůbec únosné? Odpověď byla pravdivá a upřímná: „Bylo, ale bylo by to opravdu velmi náročné…“
Zajímavým zpestřením Ullmannových písní byl cyklus Duchovní písně op. 20 v originálním jazyce anglickém. Ullmann jednotlivé písně věnoval blízkým osobám spjatým s jeho životem. Z tohoto cyklu zazněly dvě písně věnované nejstaršímu synovi Maxovi a mladšímu Johannesovi – První setkání a Vánoční ráno v Dornachu. Samotným vrcholem řady písní s anglickými texty byly Tři sonety na texty z portugalského zpěvníku Ullmannovy oblíbené básnířky Elisabeth Barret-Browning. Ullmann se ve zhudebnění textů zcela soustředil na jejich obsah, nikoliv na formu sonetů. Ve velmi uvolněné harmonii pro dosažení správného citového rozpoložení hojně používal intervalové skoky, polyfonní techniky i častou chromatiku… Jejich interpretace je proto pro každou sopranistku skutečnou výzvou a Irena Troupová tyto křehké milostné texty ve svém podání povýšila na vyšší úroveň.
Celé Ullmannovo dílo můžeme rozdělit na dvě skupiny – díla vznikla před deportací do Terezína 8. září 1942 a díla zkomponovaná v Terezíně mezi lety 1942 – 1944. Jeho tvorbu ukončil až transport do Osvětimi 16. října 1944. Právě v Terezíně také poprvé zhudebnil texty v jidiš. Celý večer ukončil cyklus Tři písně v jidiš (Brezulinka) op. 53. Úvodní smutnou píseň Brezulinka Irena Troupová přednesla tak dojemně, že při poslechu „nikdo nedýchal“. Ostatně koncert byl součástí výstavy, která tragičnost Ullmannova života odkrývala do mnohých detailů, a při poslechu jeho hudby nebylo možné si jeho osud neuvědomovat. Dojem z poslechu Ullmannových písní byl tak maximálně umocněn. Je neuvěřitelné, že i ve strastiplných a tíživých podmínkách Terezína Ullmann dokázal tvořit díla plná lyriky i jemného humoru. Právě jemný humor posledních dvou písní v jidiš – Kopretinka a Děvče v letech – tíživost písně Brezulinka (Břízka) odlehčily a vyloudily na samotný závěr večera úsměvy publika i samotných interpretů.
Pocta Viktoru Ullmannovi
Irena Troupová – soprán
Jan Dušek – klavír
Mramorový sál Clam-Gallasova paláce, Husova 20, Praha 1
25. května v 19:30
Koncert je součástí doprovodného programu výstavy „Viktor Ullmann. Svědek a oběť apokalypsy“
