Ten, kdo si chtěl okořenit druhou adventní neděli netradičním uměleckým zážitkem, měl možnost navštívit hudební událost, jejíž různorodost hráčského obsazení, dramaturgii i koncertní prostor můžeme označit jakkoliv, jen ne jako tradiční. Tato akce svedla na společná pódiová prkna dvě dirigentské osobnosti – Jana Talicha a Vladimíra Valoviče. Oba pánové se postavili do čela „svých“ orchestrů, tedy Jihočeské filharmonie a Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma a sólistou večera byl pianista Jan Simon. S ohledem na pořadatelskou základnu – festival Dny Bohuslava Martinů – byla úvodní část večera věnována dílu tohoto právě jubilujícího skladatele a tematickým zaostřením organizátorů vznikl program ohraničený myšlenkou Martinů a jazz. V první půli koncertu zazněla Svita z Kuchyňské revue, Jazzová svita a skladba Le jazz. Všechny tři kusy byly provedeny v jazzověji laděné úpravě skladatele a aranžéra Tomáše Illeho. Předpokládám, že ruku v ruce s tímto faktem vzniklo na pódiu velké hudební těleso spojující jak členy Jihočeské filharmonie, tak členy Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma. Orchestr doplnil také již zmiňovaný Jan Simon a dirigentská taktovka patřila Janu Talichovi.
V některých momentech Kuchyňské revue jsem měla rozpačitý pocit z nejistých nástupů jednotlivých sekcí (a z toho plynoucí vratkosti v souhře) a především dojem, že se v tomto typu „fůze“ velká část hráčů (spíše těch jazzových) necítí úplně komfortně. To je ovšem zcela pochopitelné, uvědomíme-li si, že „klasický“ orchestr a jazzový big band pracují na dosti odlišném dirigentském principu a tato nádherná myšlenka propojení různých muzikantských světů si tedy žádá nejen odvahu, ale v případě náročných děl tohoto charakteru také možnost intenzivnějšího zkoušení – o to víc, má-li být konečným produktem koncertu i nahrávka a CD! (jen upřesňuji, že mé tušení o nedostačujícím počtu zkoušek bylo po koncertě s povzdechem potvrzeno několika mými přáteli z řad účinkujících). To už jsem si ovšem posteskla nad oblastí, která spadá spíše do organizačních, nežli umělecko-kvalitativních sfér.
Abych však nezůstávala v negativní poloze, následující Jazzová suita a skladba Le jazz byly zahrány zvláštně strhujícím způsobem, potvrzujícím, že celý koncept byl navzdory jemným přestupkům v souhře skvělý nápad. Ráda zdůrazním precizní rytmickou artikulaci prvních a druhých houslí a krásně zahraný klavírní part, v němž Jan Simon propojil jazzovou lehkost s citem a tónovou delikátností vycházející z jeho profilu „klasického“ pianisty. V druhé půli večera se Rozhlasový Big Band Gustava Broma představil již ve své originální sestavě, a to prostřednictvím čtyř původních skladeb pocházejících z pera samotných členů big bandu (Miroslava Hloucala, Don Sebeskyho a Luboše Šrámka). Všichni hráči byli najednou opět jako ryby ve vodě a pod vedením Vladimíra Valoviče spustili jeden fantastický jazzový proud, jehož síle a kvalitě může vzhledem k elitnímu česko-slovenskému obsazení konkurovat jen málokteré jazzové seskupení u nás. V závěrečné skladbě večera, Gershwinově Rapsodii v modrém, se pod taktovkou Jana Talicha opět propojily síly obou těles. Toto dílo dává vyniknout především sólově pojatému klavíru, za který i tentokrát usedl Jan Simon a obratem dodávám, že díla jazzového odstínu tomuto umělci jednoduše sedí. V souvislosti s celkovým provedením se mi střídavě vracely všechny základní dojmy z první půlky koncertu – pozitivní i ty negativní. Můj finální verdikt z večera v divadle Archa je tedy následující – skvělá koncepce a vysoké kvality jednotlivých hráčů, sólisty i dirigentů, ovšem napříč tomu či právě proto přetrvávající přání, aby ti všichni měli příště ještě trochu více prostoru na společnou přípravu.
