Poslední týden Pražského jara 2017 otevřel koncert převážně soudobé hudby v ne zcela tradičním prostoru Národního technického muzea. Není to však zdaleka poprvé, co sem přední hudební festival zavítal, a v tomto případě k tomu byla příležitost přímo ideální. Večer nazvaný Hudebně-technické invence nabídl propojení živých hudebníků s elektroakustickou složkou – a zároveň jistou evaluaci aktuální úrovně tohoto technologicky orientovaného hudebního odvětví.
Úvodem zazněla starší kompozice New York Counterpoint otce minimalismu Steva Reicha z roku 1985. Klarinetista Karel Dohnal bezchybně interagoval s více než deseti dalšími předtočenými vrstvami svého nástroje, jež zněly z reprosoustavy rozmístěné v prostoru muzejní haly. Mezi automobily, lokomotivami a dvouplošníky tak dokázal dotvořit všesmyslovou retro-futuristickou atmosféru amerického velkoměsta a naděje v nekonečný technologický pokrok.
K tomu do jisté míry došlo již ve druhé skladbě Věta bez věty Michala Rataje. Premiéra koncertní verze této akusmatické kompozice přinesla multikanálový sonický zážitek ve formě sady audioefektů spíše než melodicko-harmonicky organizovaného hudebního proudu. Ačkoli šlo o obsah zvukově aktuálnější než rané elektrofonické experimenty výše zmíněného Reicha, nenabídla nakonec kompozice z hlediska uměleckého o moc více než průběh základní palety meteorologických jevů. Po stránce technologické též nešlo o nic převratného. Výsledná galerie schematických zvukových efektů, užívaných již přes deset let jako hororový podkres ve většině filmových trailerů a videoher, tak spíše připomínala delší upoutávku na prostorový zvuk společnosti Dolby. Tento aurální efekt však nelze opomenout, zejména impozantní moment přicházející bouře zněl výhružněji, než by to snad bylo ve skutečnosti možné.
Nejslabším článkem večera však byla série kratších kompozic Bagatellen pro sólové housle a sampler Heinera Goebbelse. Ke zvukové spolupráci houslisty Davida Danela a též živě ovládaného sampleru došlo jen výjimečně. Nejen kvůli zvukové nevyváženosti (hlasitostí i témbru), tak i nejistotě rytmu, vyťukávaného v reálném čase přímo na sampleru. Zvuková úroveň samplů pak ukazovala spíše do osmdesátých let. V případě houslí není na místě cokoli vytýkat interpretovi – problém je v samotné nesofistikované kompozici, jež nabízela mnohá klišé melodická i témbrová. Mnohdy šlo spíše o určité stylově-žánrové pokusy, např. ve formě zkresleného zvuku houslí připomínajícího tradiční rockovou kytaru či perkusní linky stylizované do jakéhosi techno soundu.
Opět je třeba říct, že již před dvaceti lety samply tohoto druhu v populární hudbě ustupovaly. Avantgarda elektronické hudby by neměla takto teprve dobíhat zastaralé trendy hlavního proudu.
Na závěr však došlo k jistému vyrovnání, a to ve formě premiéry skladby Circulation, vytvořené přímo pro letošní festival. Skladatel Jan Trojan vyvinul ve spolupráci s Fakultou elektrotechnickou ČVUT v Praze sadu pojízdných reproduktorů, které měly za úkol zdůraznit moment prostorového pohybu zvukových zdrojů. Takováto technologická novota samozřejmě přitáhla zvědavost publika a zasloužila se o poněkud humorný charakter závěrečné skladby. Obecenstvo jako by se spíše než soustředěnému poslechu věnovalo napjatému očekávání dalšího z průjezdů těchto robotků, doprovázeného nezaměnitelným rachotem jejich motorků. Přestože pojízdné zařízení mnohdy přehlušovalo svůj vlastní reproduktor, měl nakonec i tento zvuk v pečlivě vypracované sonické textuře své opodstatnění. Vedle elektronických stop, jež sestávaly z živě upravovaného materiálu hráčů, se zde uplatnilo trio houslí, klarinetu a saxofonu, který virtuózně ovládal Miro Tóth. Instrumentalisté, předvádějící celou škálu netradičních technik, ve spolupráci s týmem operátorů zaplnili hlavní sál technického muzea zcela soudržným zvukovým světem, který se však nesnažil o doslovnou popisnost. Volná struktura na pomezí aleatoriky nechala nenásilně plynout jednotlivé obrazy, jež často připomínaly post-apokalyptické výjevy. Autorem vědomě kontrolovaná nejednoznačnost a mnohočetnost zdrojů tohoto hudebního proudu též přispěla k působivému efektu kompozice. Komplexně a zároveň do detailu zkonstruovaný zvukový masiv Circulation tak nakonec uhájil legitimitu i aktuálnost avantgardní elektronické hudby.
