Musica Florea nikdy nevynechá možnost experimentovat – Marek Štryncl bez zaváhání a neomylně sahá při přípravě programů po neprávem sotva známých, avšak mimořádně pozoruhodných dílech. Prokázalo se to už mnohokrát – naposledy 18. února v Zrcadlové kapli Klementina, na koncertě s podtitulem Hammerklavier v hudbě pražských a vídeňských klasiků, na kterém s Musicou Floreou v malém obsazení (dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas) vystoupila hammerklavieristka Petra Matějová, která se souborem spolupracuje pravidelně. Její hru charakterizuje elegance projevu, kombinovaná s neokázalou brilancí – a zřetelnou touhou po dobrodružství zkoušení nových repertoárových cest. Ideální kombinace pro představení komorní tvorby autorů, kteří v běžném koncertním provozu zůstávají stranou zájmu pořadatelů – Leopolda Koželuha (Quarteto I.), Johanna Nepomuka Hummela (kvintet pro hammerklavier a smyčce) a Františka Xavera Duška (Divertimento). Navíc tu jerště byl klavírní koncert č. 13 C dur, KV 415, od Wolfganga Amadea Mozarta, v provedení, které ideálně odpovídalo velikosti sálu (a navodilo představu účasti na večírku v domě seriózního milovníka hudby přelomu 18. a 19. století. Korespondoval s tím jak výběr skladeb, tak vysoká úroveň jejich provedení; nejpozoruhodnější tu byl kompozičně velmi zajímavý Hummelův kvintet a Mozart: důkaz toho, že i s nejmenším možným počtem hudebníků lze odvést úctyhodný kus práce a postavit notoricky známý kus do nového světla. Totéž samozřejmě platilo i o Koželuhovi a Duškovi – 13. festivalový cyklus souboru, který se koná pod hlavičkou Musica Florea – Bohemia 2015, jasně naznačil, že ansámbl i jeho stálí hosté mají laťku kvality permanentně nastavenou hodně vysoko; bude zajímavé sledovat, kam festivalový program zamíří příště.
22. února v kostele sv. Vavřince proběhl další „kávový večírek“ Moniky Knoblochové – Café créme, tentokrát na téma Charles Burney: Hudební cestopis 18. věku. Burneyův cestopis se dá pojednat různě. Tady by se dalo čekat, že koncert bude organizován jako projížďka českými zeměmi a dalšími částmi Evropy, kde působili ti naši hudebníci, které Burney při svém putování poznal. V dramaturgii Moniky Knoblochové bylo ovšem všechno zcela jinak: spolu s Irenou Troupovou se českých zemí dotkly jen letmo. Na koncertě zazněly málo frekventované árie, písně a instrumentální kusy především francouzské (Marin Marais, Francois Couperin, André Ernest Modeste Grétry, Louis Nicolas Clérambault), z německých (respektive britských) skladatelů Telemann, Carl Philipp Emanuel Bach a Händel, z Italů Niccolo Jommelli a Ricardo Broschi (árie Son qual nave z opery Artaxerxes, kterou proslavil Broschiho bratr Carlo – kastrát Farinelli), z Čechů Jiří Antonín Benda. Žádná z těchto skladeb nepatří k běžným repertoárovým kusům, které si lze v průběhu jediné sezóny několikrát zopakovat. Právě naopak; jako už mnohokrát i tady Monika Knoblochová a Irena Troupová osvědčily chuť ohlížet se po hudebních materiálech, které leží nepovšimnuty v archivech a knihovnách. Monika Knoblochová navíc pojala koncert jako pásmo hudby a čtení z Burneyho textů; publikum, jak se dalo čekat, reagovalo po zásluze velmi vstřícně.
Poznámka nakonec: 25. února se ve velkém sále Novoměstské radnice konala jedna z (doufejme četných) repríz madrigalové komedie Orazia Vecchiho L’Amfiparnaso, v provedení Victoria Ensemble, ke kterému se připojili dva instrumentalisté (gambista Pavek Drbal a cembalista Filip Dvořák), ve spolupráci s výborným nonverbálním divadelním souborem En Garde!, který pozůstává z tanečníků, šermířů a především herců commedii dell’arte. Vecchiho skladba si jevištní provedení vysloveně žádá; výsledkem byl neobyčejně příjemný hudební zážitek, umocněný sledováním vtipně řešeného představení, ozvláštněného maskami Emilie Karlovič a situovaného na pro žánr charakteristicky minimalistickou scénu. Duše celého podniku, zpěvačka, sbormistryně a dirigentka Viktorie Dědečková je stále ještě na začátku své kariéry – která hodně slibuje už teď.
