Italský vokální soubor La Compagnia del Madrigale vznikl v roce 2008 a od té doby jej provází nepřetržitá chvála kritiků. Na svém kontě má doposud šest úspěšných nahrávek (ocenění Gramophone Award, Diapason d´Or), v propagačních materiálech je označován jako nejuznávanější madrigalový ansámbl současnosti. V Česku se italští madrigalisté představili poprvé letos v květnu díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pražské jaro (17. 5., kostel sv. Šimona a Judy), a to v programu, jenž tvořil průřez madrigalovou tvorbou Claudia Monteverdiho (1567—1643) v obsazení pro pět hlasů.
Večer s titulem Slzy milenců naplnila díla skladatelovy Druhé – Šesté knihy madrigalů v reprezentativním výběru forem, básníků a způsobu hudebního zpracování. Hned po zaznění první fráze Ariadnina nářku (Lamento d´Arianna) bylo zřejmé, že máme co dočinění se skutečně poučenou, stylovou interpretací. Dostali jsme vše, co bylo třeba, a to na základě výborné hlasové techniky, k níž patří absolutně rovné tóny a pouze nepatrné, přirozené vibrato: něžná pianissima, niternost i drama v textech Giana Battisty Guariniho (Cruda Amarilli SV 94, Anima mia perdona SV 80, Era l´anima mia SV 96), lehkost v Petrarkově textu Zefiro torna SV 108 (Vánek se vrací), koncentrovanost v básni Torquata Tassa Mentr´io mirava fiso SV 50. Hlasy italských madrigalistů se k sobě výtečně pojí, v polyfonním předivu se obzvlášť dobře vyjímal zcela přirozeně znějící alt Eleny Carzanigy a bas Daniela Carnoviche, barevně k sobě ladili také tenorové hlasy Giuseppe Maletta a Rafaela Giordaniho, hebkost a něhu dodaly soprány Rossany Bertiny a Francesci Cassinari. Expresivitou pěvci La Compagnia del Madrigale zjevně šetří, aniž by se jí však zcela vzdávali – o to lépe a výrazněji pak vyzní, jak se ukázalo zejména v Sestině „Lacrime d´Amante al sepolcro dell´Amata“ SV 111, žalozpěvu na předčasné úmrtí skladatelovy žačky Cateriny Martinelli, jež se měla stát hlavní protagonistkou jeho opery Ariadna (z té se dochovalo právě jen lamento, jehož pětihlasou madrigalovou podobu představil soubor v úvodu večera).
Madrigaly zpívají členové tohoto souboru tak, jako by téměř neměli tušení, v co se počínající barokní styl rozvine. Myslím, že právě tím se stává jejich interpretace mimořádnou, neboť není nic snazšího než nechat se strhnout emocemi a trochu si ve výrazu „přisadit“. Nic takového La Compagnia del Madrigale nenabízí, jakkoli to může být posluchačsky vděčné. Snaží se naopak udělat vše proto, aby na nás v té nejčistší podobě zazářilo Monteverdiho kompoziční mistrovství: ostré kontrasty mezi homofonií a polyfonií, disonance, pečlivá práce s textem a zároveň, jak trefně podotýká badatel Anthony Newcomb, přímost, zřetelnost a jednoduchost – tím se tento skladatel liší od jiných autorů, jako je například Luca Marenzio či Luzzascho Luzzaschi. (Jelikož byl Monteverdi tak trochu i hudební vizionář přesahující čas a prostor, s jistou nadsázkou bychom mohli říci, že se občas své době až mozartovsko-beethovensky vymykal.)
Trojice Maletto-Bertini-Carnovich, která soubor založila a kterou pojí jak dlouholeté hudební i osobní přátelství, tak shodný interpretační přístup, může být na své dílo právem hrdá. Přesvědčili jsme se, že kritici nepřehánějí a co bylo napsáno, také platí. Podle mého názoru předvedli italští umělci madrigaly zcela příkladně, po všech stránkách bez operních příkras. A douška na závěr: Vzhledem k tomu, že Giuseppe Maletto se poněkud brání označení „vedoucí souboru“ (ačkoli se stará o mnohé) a že každý z pěvců se v náročném koncertě projevil jako ansámblový i sólový interpret zároveň (jak jinak v převažující polyfonii), myslím, že květinu na závěr si zasloužili všichni.
