A to hned z několika důvodů. Nejenže následující řádky patří koncertu, který proběhl na Boží hod velikonoční, ale svátečním elementem večera byla i premiéra skladby Duel II Jiřího Kadeřábka. Dlouhodobě pak na koncertech řadím do kategorie svátečních posluchačských zážitků dirigentskou účast Jakuba Hrůši, což byl případ také tohoto večera.
Jako každý rok, i letos uvedla PKF – Prague Philharmonia v rámci své koncertní sezony premiéru díla jednoho ze soudobých autorů a pro tentokrát zazněla nová kompozice z pera jednoho z nejvýraznějších skladatelských talentů mladé generace, Jiřího Kadeřábka. Významných úspěchů dosáhl tento původem moravský umělec v minulosti již několikrát, a to nejen u nás (je několikanásobným držitelem ceny Generace, Ceny Českého rozhlasu a Ceny děkana HAMU), ale také v zahraničí, kam ho zavedla studia (Francie, Holandsko a Spojené státy). Jeho skladbu C premiéroval v roce 2013 BBC Symphony Orchestra (pod taktovkou Jiřího Bělohlávka) a část opery Kafkovy ženy (libreto Milena Jelínková) byla uvedena téhož roku v New Yorku, což je místo, které se Kadeřábkovi stalo druhým domovem. V těchto dnech je uváděna také jeho nová opera Žádný člověk, jejíž premiéra proběhla 31. března v pražském Národním divadle. Duel II je orchestrální skladba, o níž sám autor říká: „Název skladby odkazuje na mou skladbu Duel z roku 2004, která využívá stejný výchozí princip. Dvě melodie, dvě tóniny, dva hudební světy a dva kompoziční zdroje. Tentokrát jsou však obě melodie citáty cizí hudby a také nejsou vzájemně tolik kontrastní. O to více se od sebe odpuzují svým nezbedným chováním a naschvály.“ Tolik popis samotného skladatele.
Mně skladba zněla jako jiskřivý ohňostroj zvukových barev a kontrastních témbrových ploch. Někdy se témata mezi sebou opravdu trochu škádlila, jindy jako by dosáhla smířlivého objetí. Kadeřábek si zde krásně pohrává s kontrastem konkrétních tónů a mimohudebně působících ploch. Chvílemi se dílo jakoby rozpadá na mnoho malých fragmentů, aby se vzápětí vše spojilo v jeden chvějící se hudební monument. To je ovšem čistě můj subjektivní dojem a věřím (jak už to tak u soudobé tvorby bývá), že každému z posluchačů vystupovaly na pozadí Kadeřábkovy skladby velmi rozdílné hudební obrazce a mimohudební asociace. Přistoupí-li člověk k poslechu této hudby podle autorova přání, tedy s otevřeností a nepředpojatostí, najde v ní nejeden krásný moment překvapení z toho, jak je hudebně-kompoziční svět bezbřehý.
Následně se publiku představila (jak již napovídal název koncertu Bratři ve fraku) sourozenecká dvojice Jan Fišer a Jakub Fišer, a to prostřednictvím Koncertu pro dvoje housle a orchestr, H 329 Bohuslava Martinů. Dílo vzniklo v roce 1950 za skladatelova pobytu v New Yorku a v lednu následujícího roku bylo v Dallasu prvně provedeno bratry Garaldem a Wilfredem Bealovými, jimž je skladba věnována. Koncert je psán s apelem na virtuózní charakter obou partů houslí, stejně jako na jejich funkčnost ve smyslu spoluutváření symfonického stylu, v němž je skladba komponována. Oba sólisté hráli s lehkostí a půvabem, což se u takto náročných partů může dít pouze na podkladě perfektní technické připravenosti a nefalšované radosti z interpretované hudby. Housle jim pod rukama zpívaly medovými tóny s intonační průzračností a hlavně v krásné výrazové souhře, jakoby vše patřilo strunám jednoho nástroje (časté úsměvy na rtech obou pánů během hry pak byly tou nejlepší třešničkou na dortu).
Druhá půle večera patřila hudbě Johannese Brahmse, od jehož úmrtí letos uplynulo 120 let. PKF zahrála jeho Symfonii č. 2 D dur, op. 73, čtyřvětou skladbu komponovanou v létě roku 1877 při autorově pobytu v rakouských Alpách. Brahmsův často uváděný citát „je tak melancholická, že to nebudete moci vydržet…“ se naštěstí nepotvrdil. S trochou nadsázky bych řekla, že provedení pod vedením Jakuba Hrůši se nejen „dalo vydržet“, ale přišlo mi jako vzorová podoba toho, jak by si ji skladatel přál slyšet. To je samozřejmě dáno zásluhou adekvátního nasazení všech hráčů orchestru, kteří spolu se dirigentem dokázali posluchačům předat jak onu melancholii a lyričnost, tak patřičnou vzrušivost a dramatičnost.
