Podobné „maratony“ souborných provedení děl jednoho skladatele bývají svou exkluzivností zajímavé marketingově (zvláště, když zazní nějaká ta premiéra či původní verze), mohou však být méně snesitelné pro posluchače. I na Dvořákovském maratonu zaznělo několik premiér a původních verzí (například Cigánské melodie v němčině), pocit nudy či zbytečnosti tohoto souborného provedení písní však rozhodně nenastoupil. K tomu přispěla kromě samotné nevídané pestrosti Dvořákových písní také promyšlená dramaturgie a obsazení pěti pěvci odlišujícími se svým přístupem k písním i hlasovým oborem. Program byl rozdělen do čtyř hodinových bloků s přestávkami a náplň jednotlivých částí tvořily víceméně chronologicky řazené písně a písňové cykly. Posluchač tak měl jedinečnou možnost sledovat linii Dvořákova skladatelského vývoje na poli písně. Jeviště bylo scénograficky stylizováno do podoby salónu, přičemž pěvci neodcházeli, ale zůstávali na pódiu usazeni na sofa a naslouchali písním v podání svých kolegů.
Sopranistka Pavla Vykopalová reprezentuje ideální vzor provádění romantických písní – její výraz je uměřený komorním písním, přitom však nesmírně vřelý a je jí výborně rozumět. V jejím podání zazněly například pozdní Vier Lieder (s nezapomenutelnou Laasst mich allein) či překvapily svou nádherou neznámé rané písně na Erbenovy texty, které posluchače upomněly na pozdního Dvořáka a jeho symfonické básně na Erbenovy balady. Mezzosopranistka Jana Kurucová přistoupila k interpretaci písní „divadelně“, což mohlo působit u některých opusů poněkud přehnaně (například rané písně na slova Elišky Krásnohorské), jinde však její mocný barevný hlas, zápal a koketerie doslova oživily například málo prováděný cyklus Písně z Rukopisu Královédvorského. Tenorista Jaroslav Březina a barytonista Tomáš Král se věnují staré hudbě a běžně nejsou interprety romantických písní. Účast na tomto projektu tak pro ně byla, dle slov Tomáše Krále, výzvou. Jejich lehký hlas a odpatetizovaný přístup evokoval nejvíce původní prostředí písní – tedy salón. Právě tito dva pěvci se tak nejlépe hodili také pro provedení vůbec prvních Dvořákových písní – cyklu Cypřiše, které lze chápat jako jakési studie k pozdějším dílům (část písní přepracoval do známých Milostných písní, ale i dalších cyklů a nevokálních děl). Jinou interpretaci než vylehčenou a „zkoumající“ možnosti hlasu, deklamace a skladatelského pojetí si lze skutečně stěží představit. Ideálním kontrastem a zároveň interpretem závěrečných Biblických písní byl mladý basista Jan Martiník se svým nádherně znělým mohutným hlasem a přiměřeným patosem.
Psáno pro: HARMONIE 06/2014
