Mezinárodní festival Smetanova Litomyšl začal (9. 6.) ve velmi komorním orchestrálním zvuku, ale o to výš se hned na počátku dostala laťka absolutní umělecké úrovně. PKF-Prague Philharmonia a Dvořákovo trio zahráli Beethovenův Trojkoncert skvostně.
První večer operního festivalu nemohl být ovšem bez zpěvu. Marie Fajtová přednesla Mozartovu proslulou koncertní árii Bella mia fiamma, a to podobným způsobem, jakým po celý večer hrál orchestr: jemně, cudně, neokázale, stylově. Bez známky úsilí, bez snahy o zbytečný efekt, bez pózy. Bez velkých emocí. Tedy nikoli „operně“, ale příjemně civilně. A pokud snad tato árie oplývá pěveckou obtížností (legendy o vzniku skladby a o jejím provedení Josefinou Duškovou bezchybně z listu to zdůrazňují), tak sólistka nedala nic najevo.
Petr Altrichter vedl PKF po celý večer k jemnému, až zdrženlivě přesnému a velmi detailně diferencovanému projevu. V auditoriu byly v komorním obsazení orchestru slyšet všechny detaily, možná, že až příliš zřetelně. Ale těleso se nemělo za co stydět. Akustika zámeckého nádvoří přednostně napomáhala dojmu, že jsme svědky pozorného, vědoucího a znaleckého muzicírování.
Scherzo ze Smetanovy Triumfální symfonie bylo v úvodu večera lehkonohé, jemné a spíše pomalejší. A v Pražské symfonii vynikly všechny nuance vrcholného Mozartova slohu, jeho gracieznost, ale i přesná artikulace a zřetelnost, přiměřená, ale nezdůrazňovaná závažnost přecházející v odlehčení. Stejně jako v Mozartově Donu Giovannim, kde druhové označení „dramma giocoso per musica“ znamená hudební veselohru, v níž se prolíná vysoké s nízkým a nad vážnými momenty nakonec vždy záhy vítězí lehkost, pobavení a úsměv.
Na Beethovenově Trojkoncertu pro klavír, housle a violoncello bylo znát, že Ivo Kahánek, Jan Fišer a Tomáš Jamník mají skladbu jako trio do detailů nazkoušenou a obehranou. Příkladně si předávali motivy, aby chvíli byli exponováni a poté zase v pozadí, dokonale jim do poslední noty vycházela společná artikulace a souhra, krásně si pohráli na podstatných místech s agogikou, do detailů si všímali proměn dynamiky, hráli jemně a pozorně… Orchestr – s Petrem Altrichterem evidentně neustále ve střehu – jim sekundoval v ideálním zvukovém poměru, takže jejich společná nenásilná prezentace, prosta patosu, Beethovenově hudbě ve výsledku opravdu slušela.
Komorně znějící, po interpretační stránce špičkový koncert zapadá do nabídky této třítýdenní přehlídky víc než dobře. Připomněl, že Smetanova Litomyšl je široce koncipovaným, dobře vymyšleným a dobře vedeným festivalem klasické hudby, pro jehož spektrum není opera v titulu ohraničujícím omezením, ale dominantou; festivalem, v němž instrumentální skladby mají své místo a nezastíní vokální umění, festivalem, jemuž populárnější a žánrově hraniční programy, vycházející třeba i docela hodně vstříc publiku, ale ani umístění koncertů v podstatě do plenéru, nebrání současně v pořádání i těch náročnějších, zcela vážně míněných koncertů, vyžadujících plné soustředění a jemně vyladěnou vnímavou odezvu.
