První březnový týden mě obdaroval dvěma čekaně nečekanými hudebními zážitky. Nebo-li od obou koncertů, které se vám pokusím přiblížit, jsem čekal zajímavá setkání s hudbou 17. a 18. století, ale realita byla lepší.
Neakademická akademie
Lahodným plodem česko-francouzské spolupráce mezi Akademií Versailles a Nadací Collegium Marianum, potažmo festivalem Letní slavnosti staré hudby, byl interpretační kurs, jenž v Praze mezi 27. únorem a 3. březnem vedl francouzský houslista Patrick Cohën-Akenine. Konkursem vybrané mezinárodní skupině mladých hudebníků předal aspoň část svých životních zkušeností a znalostí a připravil je na koncert, který workshop 3. března v sále Pražské konzervatoře, která byla partnerem projektu, završil. Byl to první takto velkoryse pojatý interpretační kurs barokní hudby v Praze a kdybych měl soudit podle koncertu, musel být velmi úspěšný. Snad to tak cítili i frekventanti z devíti zemí Evropy, Ameriky a Asie. Koncept workshopu souzněl nejen s mezinárodně kulturně vzdělávacím projektem staré hudby ve Versailles, ale i s renesancí legendárního smyčcového souboru Ludvíka XIV. Les Vingt-quatre Violons du roi (Dvacet čtyři králových houslí).
Na programu, v němž k mému překvapení chyběla hudba Jeana-Philippa Rameaua, byly skladby Jeana-Baptisty Lullyho (heroické pastorále Acis et Galatée), André Cardinala Destouchese (heroické pastorále Issé) a baletní hudba André Campy L´Europe galante. Upřímně – nakonec byla hra početného orchestru zajímavější nežli větší část samotné hudby. Lully působil poněkud nudně a předvídatelně, Destouches byl svým způsobem zajímavým objevem a Campra měl charisma, silnou melodiku, nečekané harmonie – šťastný konec večera. Orchestr hrál pod vedením pana Akenina báječně, naprosto profesionálně a v podstatě hladce překovával všechna úskalí partitur. Intonace byla velmi dobrá a zvládnutí kopií diskantových, kontratenorových, tenorových a kvintových houslí naprosto jisté a samozřejmé. Důležitá byla role bohaté skupiny dechových nástrojů. O to více jsem litoval, že jména flétnistek, hobojistů a cembalistů se nevešla do programu… Byl to příjemný, muzikantsky živý koncert. Coda: Hostování francouzských 24 králových houslí by bylo ctí pro jakýkoliv renomovaný český festival! Zdalipak bude někdo tak odvážný?
Moravské radostné symfonie
Mnozí pořadatelé koncertů klasické hudby, dirigenti a umělečtí vedoucí zastávají názor, že pro atraktivitu programu je nezbytné proslulé jméno skladatele. Zdá se, že lidé z FOKu si to občas naštěstí nemyslí, za což zaslouží pochvalu. V úterý 7. března otevřeli kostel sv. Šimona a Judy umění v metropoli zatím neznámému souboru Musica figuralis s programem Moravské slavnostní symfonie. Slovo „slavnostní“ však spíše odkazovalo k názvům několika skladeb nežli k hudbě samotné, která byla radostná, zvukově šťavnatá a duchem zakotvila spíše ve světě Sturm und Drang nežli v kostelní pompéznosti. Umělecký vedoucí Marek Čermák (více zde) přivezl do Prahy pět výtečných instrumentalistů (Eleonora Machová, Vít Nermut – housle, Wolfram Fortin – viola, Petra Machková Čadová – violoncello, František Dvořák – violon), z nichž jednoznačně virtuozitou a temperamentem dominovala paní Machová. Malá skupina lidí, na nichž byla vidět radost z hudby, kterou hrají, a slyšet sehranost a poctivá příprava. Pan Čermák dostal ze svých přátel sugestivní vyjádření afektů, dramatických změn, melodické krásy, líbeznosti a něhy. Sympatické bylo, že dokázal vytáhnout vnitřní hlasy a zdůraznit moravské či uherské lidové „ohlasy“… Přiznávám, že něčeho takového nejsem svědkem často. Autenticita (ladění, střevové struny, jejichž zvuk je založen více na prosazení bazální frekvence tónů, bez přísad ostrých alikvótů kovových strun), příliš vysoko umístěné pódium a akustika kostela, která má daleko do ideálu, sice poněkud zvuk deformovaly, ale interpretační noblesa a kvalita hudby se přesto mocně prosadily. Jestliže mám porovnat tento koncert s výše popsaným francouzským večerem, pak „moravská“ hudba (či spíše na Moravě vzniknuvší) byla zajímavější. Umění Josepha Puschmanna (Sinfonia č. 1 C dur z cyklu Quatro Graduale Solenniore, Sinfonia č. 2 D dur a Sinfonia č. 3 C dur z téhož cyklu, Divertimento à Quatro A dur), Antona Neumanna (Symfonie G dur) a zvláště Symfonie g moll čtrnáctiletého Wenzela Müllera je rovno nejen mistrům mannheimské školy, ale i instrumentální hudbě určité části umění hvězd vídeňského klasicismu. Některá témata by mohli „moravským“ skladatelům závidět i známí evropští mistři. Pro mě to byl dramaturgicky nejpřínosnější koncert letošní sezony FOK.
