Schola Gregoriana Pragensis – zpěv, Gyosan-ryu Tendai Shomyo – zpěv a tradiční buddhistické liturgické perkuse (štěrbinový buben mokugjó, gongy a činely ňjó-hači, chrastící hůl šakudžó a ozvučné kameny). Produkce: Text: Č, A, N, F. Nahráno: 11/2006, kaple Nejsvětější Trojice bývalého augustiniánského kláštera (nynější Okresní vlastivědné muzeum), Česká Lípa. Vydáno: 2007. TT: 68:31. DDD. 1 CD Sony 82876873042 (Sony BMG).
Nahrávka – vzniklá v návaznosti na zcela mimořádné společné koncertní vystoupení souboru Schola Gregoriana Pragensis a sboru mnichů Gjosan-ryu Tendai Shomyo v pražském kostele sv. Anny dne 14. 11. 2006 – je výjimečně vydařenou manifestací úsilí o zintenzivnění mezináboženského dialogu. Právě to je pro vedoucího Scholy Gregoriany a klíčového iniciátora tohoto nevšedního projektu Davida Ebena „jeden z nejnaléhavějších úkolů dnešní doby“.
Také další z iniciátorů takto výjimečného setkání dvou kultur – náš přední odborník na tradiční japonskou kulturu Robin Heřman, zde nenápadně skrytý coby autor brilantního zasvěceného komentáře k japonské složce nahrávky – svou charismatickou činností i praktickým osobním životním postojem (včetně mnohaletého praktikování buddhismu denominace Tendai v proslulém klášteře pod horou Hiei v Kjótu) inspiroval a podnítil nejen toto, ale již i všechna předcházející vzájemná setkání Scholy Gregoriany s mnichy Tendai v Praze i Japonsku.
S nápadem uvést na jediném albu zároveň tradici gregoriánského chorálu s japonským buddhistickým liturgickým zpěvem šómjó se sice lze setkat třebas na CD Devotion – Gregorian Chant Meets Buddhist Chant (Victor VICG-5393), na kterém se v podobné kontrapozici (dokonce včetně paralelního vrstvení v závěrečném Agnus dei-Shichisan) prezentovali italští Cantori Gregoriani a Tendai Shomyo Kenkyukai již v roce 1996. To však nijak nezmenšuje objevnou originalitu dramaturgie a špičkovou interpretační úroveň projektu Davida Ebena a jeho přátel. Ten bezesporu tuto ideu v mnohém překračuje a umocňuje její působivost.
Již v sólovém Šoten Kango no san (track 2) a hned následujícím Alleluia Magnus Dominus (track 3) lze velice názorně vysledovat charakteristické rozdíly v práci s vokální melodickou linií. To je klíčová složka, která v oblasti hudební řeči obě liturgické tradice tak zásadně odlišuje. Na rozdíl od diatonické, dokonale unisonové a čistě vokální linie gregoriánského chorálu či rané polyfonie zpěv šómjó využívá velice flexibilní klouzavou intonaci v pomalých glissandech. Navíc realizovanou značně expresivním témbrem hlasu s náznaky bifóničnosti (se znějícími harmonickými tóny), s prvky heterofonního rozostření při sborovém obsazení, někdy ještě doprovázenou tradičními buddhistickými bicími nástroji.
Hned nato v části Sorai Kada /Ps. 50. Miserere mei Deus (track 4) máme možnost vyslechnout v sólech a poté ve sborové sazbě i nesmírně působivou vzájemnou kombinaci takovéto klouzavé melodiky se zároveň znějící psalmodií evropskou.
Skvělý kontrast pak přinášejí na CD zařazené evropské archaické vícehlasé skladby jako Conductus Mundus a munditia (track 5) nebo Antiphona Sedit Angelus – versus Crucifixum in carne (track 11).
Přesvědčivou pointu alba pak nepochybně tvoří velice kultivované a pečlivě připravené vrstvení obou zpěvních tradic, kdy buddhistickými mnichy psalmodicky recitovaná Lotosová sútra, podtržená navíc údery štěrbinového bubnu mokugjó (doslova „dřevěná ryba“), je zároveň „tonální“ prodlevou pro cantio Ave virgo gloriosa (track 10), a kdy glissandovou klouzavou melodiku sólového zpěvu Amida kjó ozvláštňují střídmé, asketicky se navracející vstupy Kyrie IV (track 12).
Sečteno a podtrženo: Originální nosná idea, vynikající dramaturgie alba, špičkové interpretační výkony, skvělá technická kvalita nahrávky, prvotřídní zasvěcené informace v bookletu! Je to tak, Blízké hlasy z dáli jsou takřka neohrozitelným kandidátem na album roku. Všechna čest! 6/6 (Vlastislav Matoušek)
Vedle svého autentického záběru, když studuje a provozuje chorální repertoár spjatý s českým prostředím, vyrazí Schola Gregoriana Pragensis občas na nevšední hudební výlet, jímž svou chorálovou image polarizuje či ozvláštňuje. Je to bezpochyby i dobrá pojistka proti rutině a opotřebovanosti, třebaže ne každý crossoverový projekt souboru je nebo bude pro jeho příznivce vždy stejně stravitelný. Platí to i o nahrávce, kterou pražská Schola Gregoriana realizovala se sborem buddhistických mnichů, a hned předesílám, že osobně dávám titulu plné absolutorium. Všelijaké poevropštělé nebo ještě lépe euroamerické umělecké projekce buddhismu a všelijaká meditační hudba, čím mimoevropštější, tím lépe, jsou bezpochyby stále veleatraktivním koncertním i jinak obchodovatelným artiklem, zatím jsem se ale ještě nikdy nesetkala s tak odpovědným přístupem ke zpracování tématu, abych předkládaný produkt mohla vedle prostoduché víry přijmout také skrze zkušenost své kultury. Titul Blízké hlasy z dáli je hudební obdobou halíkovských Prolínání světů, velmi pečlivě připraven a předkládán s oporou o hluboký vhled, empatii, porozumění. Dva světy, které se vyvinuly samostatně a svou ryzostí odolávají vnějším vlivům, si v estetické rovině nabízejí prvky, jimiž si mohou stvrdit vzájemnou toleranci (exaltovaný přednes modlitby, zvuky zvonů, perkusí). Na nahrávce se nicméně skutečně materiálem i prolínají – i když takové prolnutí je vrcholně stylizovaným činem – a David Eben, který se tohoto poslání ujal, odvedl kus práce, pro niž těžko nalézt srovnání. Výstupem je šestnáctidílný cyklus s lichými částmi (s výjimkou první) chorálními a sudými půl napůl buddhistickými nebo kombinovanými. Z hudebního hlediska jsou samozřejmě nejzajímavější ty kombinované – čeští choralisté a japonští mniši v nich zpívají společně, aniž by byli nuceni jakkoliv uhýbat ze svého kulturního úzu. Nejde přitom o jednou nalezený a pak už jen mechanicky uplatňovaný postup, Davidu Ebenovi se podařilo každé ze čtyř „prolnutí“ realizovat jiným způsobem. Velmi působivý je track 10, v němž nad ostinatně recitovanou částí ze sútry (Džinriki-bon ) zní chorální Ave virgo gloriosa , jako by obě složky přirozeně patřily k sobě. Polarita obou světů se naopak zjevuje v tracku 12 (Amida kjó /Kyrie IV ), který působí spíše jako koláž než prokomponovaně. Projekt mi letmo evokoval Officium, v něm ale Jan Garbarek do chorálu Hilliard Ensemblu vstupuje improvizacemi, zatímco tady jsou obě složky uchopeny ve své fixované podobě a prolínání spočívá ve sbližování jejich tónového prostoru, v jejich segmentaci a v posunech vrstvených segmentů v čase. Výsledné pásmo je sestavené proporčně, je formou sui generis, CD koncertem. Choralisté do něho přispívají čistým, rovným tónem a usebraným výrazem, japonští mniši osobitou pěveckou manýrou, jejíž součástí jsou i zvýrazněné alikvotní tóny, a výrazovou vypjatostí. Dovedu si představit, že projekt bude mít i své odpůrce – ani ne tak pro hudební, jako spíše pro ideovou stránku věci, a o to víc si cením Davida Ebena a pražské Scholy, že do toho šli. 6/6 (Wanda Dobrovská)
Schola Gregoriana Pragensis nevyniká pouze pěvecky brilantní a stylově patřičnou interpretací gregoriánského chorálu a dalších typů nejstarší vokální hudby, její přínos je i ve spojení interpretace s pramenným bádáním. Na jejích dosavadních nahrávkách převažují vlastní edice skladeb z konkrétních pramenů. Snaha o hledání nových kontextů pro chorál scholu mnohokrát zavedla na půdu polyfonie, ale i soudobé hudby. Nyní přichází pražský soubor vedený Davidem Ebenem s něčím zcela novým: liturgické zpěvy západní církve tu pod názvem Blízké hlasy z dáli zní vedle hudby japonské buddhistické tradice. A nejen to, ve čtyřech případech dokonce slyšíme obojí současně.
Výsledek je šokující, pozoruhodný i bizarní zároveň. Dostáváme se zde z hudebního kontextu na rovinu ryze spirituální, to však není pro chorál nic nového. Sám Eben ve svém komentáři popisuje celý experiment jako naplnění biblického Spiritus flat ubi vult – Duch vane, kam chce.
Sbor japonských buddhistických mnichů Gyosan-ryu Tendai Shomyo zní vzhledem k představám středoevropana nezvykle profesionálně, technicky i intonačně precizně, ovšemže včetně veškerých glissandových a mikrointervalových fines. Uvolněný přednes chorálu podle rytmicky podrobných, avšak časově neexaktních neum dokázal v podání Ebenovy scholy vdechnout tomuto zdánlivě muzeálnímu slohu už před dvěma desetiletími život plný impulsů, kontemplativního vzrušení a prožitků.
Interpretačně jde tedy o skvostný počin, dramaturgickou stránku je třeba chápat v současném kontextu častých snah o hledání dříve nemyslitelných souvislostí. Deska rozhodně nehledá společné rysy dvou typů náboženských zpěvů – to by při jejich odlišnosti ani nebylo dobře možné. Je třeba ji navzdory značným požadavkům na posluchačskou otevřenost ocenit jako inspirativní, vědomě manipulativní spojení dvou světů. Spojení duchovní, hudební a rituální. 5/6 (Jan Špaček)
Body: 0 z 6
