Pierre Fournier – violoncello, Siegfried Börries – housle, Gerhard Puchelt – klavír, Radio-Sinfonienorchester Berlin, London Philharmonic Orcherstra, Berliner Philharmoniker, Sergiu Celibidache. Produkce: neuvedeno. Text: A, N. Nahráno: live, 1945 – 1950, Berlin, London. Vydáno: 2005. TT: 64:45, 79:19, 61:35, 64:54. ADD. 4 CD Artone 222336-354 (distribuce Bohemian Music Service).
Rumunský dirigent Sergiu Celibidache byl provokativní, ale v každém případě mimořádně výraznou osobností hudby 20. století. Z principu odmítal nahrávat a ojedinělé snímky patřily mezi sběratelské poklady. Po jeho smrti ovšem dala rodina souhlas k rozsáhlé edici unikátních koncertů s Mnichovskou filharmonií a vyšly i skvělé snímky s rozhlasovým orchestrem Stuttgart. A v této edici Artone vyšel nedávno dirigentův portrét, který vychází z mnohem starších snímků z doby Celibidachova poválečného působení v roli šéfdirigenta Berlínských filharmoniků a pak druhého dirigenta vedle Furtwänglera (Krajanovo jmenování šéfem roku 1954 ovšem způsobilo jeho celoživotní roztržku s tímto orchestrem). Z konce 40. let pocházejí i další zde zastoupené archivní snímky s rozhlasovým orchestrem v Berlíně a s London Philharmonic Orchestra. Celibidache byl proslulý maximalistickými požadavky, doslova kultem preciznosti a vyhraněným pojetím, a je to znát i na těchto starých snímcích. Miloval Furtwänglera, byl jeho žákem, ale nenapodoboval ho a na zkouškách ani koncertech nenechal nic náhodě. Technicky jsou nahrávky historickým dokumentem a člověk si trochu musí představit vzrušenou dobu vzniku a to, jak zněla Brahmsova Čtvrtá symfonie s filharmoniky v Berlíně koncem roku 1945, pak tyto snímky promlouvají ještě víc. Kvalita orchestru je ovšem pozoruhodná navzdory extrémně nepříznivým okolnostem. Je zde i několik dramaturgických raritek, jako je Busoniho Houslový koncert , Barberův Capricorn či Hindemithův Klavírní koncert . Vrcholným historickým snímkem a dokumentem ovšem je Dvořákův Violoncellový koncert s Pierrem Fournierem a Londýnskou filharmonií. Orchestr je tu železnou oporou a sólový part přednesen velkoryse a opravdu koncertantně. Že kompilace obsahuje Stravinského, Brittena či Roussela, je dáno i tím, že Celibidache v poválečném Německu doháněl dramaturgické dluhy v provozování ruských, francouzských či anglických autorů. Jedinečný švih, živost ve spojení s precizností nadchne všude, nejvíce snad v Mendelssohnově Italské i v Mozartově rané Symfonii č. 25 g moll . Ve stejné edici Artone vyšlo několik desítek podobně vypravených titulů se slavnými umělci 20. století – Karajan, Toscanini, Walter, Schnabel, Horowitz, Casals, Gigli, Callasová a další – každý titul navíc obsahuje důkladně pojednaný životopis. Ne všude je výběr nahrávek reprezentativní, klíčem k výběru byla zřejmě i snadná dostupnost starých nahrávek a autorských práv. Je to nicméně pozoruhodná a finančně dostupná edice s opravdovým otiskem legend interpretačního umění 20. století.
Body: 4 z 6
