16. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica zahájí letos německo-americký zpěvák a loutnista Joel Frederiksen. Do České Lípy přiveze se svým souborem Ensemble Phoenix Munich Requiem za růžový měsíc, které v sobě snoubí gregoriánskou mši, alžbětinské zpěvy i písně z pera Nicka Drakea.
Pane Frederiksene, na festivalu Lípa Musica jste debutoval v roce 2012. Jak vzpomínáte na své vystoupení v Děčíně a jak se těšíte na své vystoupení v České Lípě? Velmi dobře si pamatuji na provedení mého sólového programu Orfeus! Bylo to skvělé, nádherný sál, vnímavé a pozorné publikum, skvělá organizace, příjemné prostředí. Cítil jsem se při koncertu mimořádně soustředěný a byl jsem velmi vděčný za úžasné podmínky. Jsme potěšeni a poctěni, že se můžeme na festival vrátit, zvlášť bylo-li nám svěřeno zahájení festivalu.
Letos představíte velmi specifický program inspirovaný osobností Nicka Drakea – Requiem za růžový měsíc. Jste znám jako specialista spíše na starou hudbu, co vás tedy přimělo k vytvoření tohoto projektu? Ačkoli jsem znám jako hudebník a režisér spíše staré hudby, moje kořeny jsou v lidové hudbě. Vyrůstal jsem na zpěvácích a písničkářích, jako Bob Dylan, Neil Young nebo Paul Simon. Hrál jsem na kytaru, psal svoje vlastní písničky a zpíval vlastním stylem po kavárnách a barech. Svůj bakalářský titul jsem získal v době, kdy jsem se s hudbou Nicka Drakea poprvé setkal. Tehdy mi okamžitě učarovala a hluboce mě dojala. Zaujala mě jeho hudba i hra na kytaru a jeho zvláštní prezentace. To mě přimělo, že jsem zanechal folku a začal se věnovat staré hudbě a loutně, které jsem dál studoval i v magisterském oboru. Řadu let jsem toho o Drakeovi mnoho nevěděl, až jsem pak v roce 2000 uslyšel jeho píseň Růžový měsíc. Bylo o v kině, v reklamě na Volkswagen a znovu mě síla té písně naprosto uchvátila.
Requiem za růžový měsíc je alžbětinská pocta Nicku Drakeovi. Mohl byste nám blíže představit podstatu tohoto vašeho autorského projektu? Je to alžbětinská pocta, protože jsem se rozhodl propojit takzvané písničkáře minulosti a dneška. V některých momentech jsem považoval za důležité napsat svoji vlastní píseň, nejen abych obě témata propojil, ale také abych vytvořil tvůrčí cyklus. Kreativita nikdy nekončí. Neprezentuji lidem muzejní díla tak, aby se na ně zdálky dívali, raději usiluji o komunikaci. Je to dynamický proces.
Proč jste zvolil právě kombinaci renesanční hudby a formu requiem s Drakeovými písněmi? Původně jsem měl v plánu uvést části mše Requiem a capella mezi Nickovými písněmi a je to. Domníval jsem se, že to bude velmi kontrastní a silné, a také je. Samozřejmě že by bylo možné i upravit Nickovy písně pro dobové nástroje, ale to by bylo úplně odlišné. Mše Requiem dostala tolik různých podob od renesančních skladatelů. Jednoduchá písňová verze, zachovaná v Liber Usualis, byla základem pro melodii mé úpravy. Chtěl jsem utkat vše dohromady na CD, které se stalo důvodem proč jsem nakonec napsal i doprovod a harmonické smíšené styly.
Spolupracujete velmi často a nejen na tomto projektu s Ensemble Phoenix Munich. Čím je pro vás tento soubor natolik specifický S Timothym Leigh Evansem zpívám už od roku 1991! Myslím, že z nahrávek je velmi zřejmé, že zpíváme velmi přirozeně a lehce dohromady. Tim zpívá tak krásně. Tři členové souboru na nahrávce, Axel Wolf, Tim a Domen Marinčič jsou srdcem souboru, ale mám širší okruh hudebníků, které přizvávám na specifické projekty.
V České republice vystupujete docela často. Jak na vás působí české publikum? Je fantastické! A ta bohatá tradice v provozování hudby, kterou vaše země má… Miluji poslech mých studentů – zpěváků, například když se potkáme na lekcích v Holešově, kde vyučuji už řadu let. Publikum je velmi inteligentní a současně otevřené. Například při mém posledním vystoupení v Praze s programem z mé poslední nahrávky „Tell me true love“ byl kostel sv. Šimona a Judy úplně vyprodaný a publikum bylo tak vřelé!
Kdo vás nejvíce ovlivnil ve vaší hlasové technice a jak se udržujete hlasově fit? Snažím se používat všechny barvy, které můj hlas nabízí. Zpěv je jako živá kresba, vytvářený v daném okamžiku s hloubkou, která se vždy mění až do konce písně. Ať už zpívám Drakovy písně nebo alžbětinské loutnové písně Johna Dowlanda, vždy zpívám s vědomím síly slov a hledám jemné nuance ve výrazu. Je potřeba kombinovat odpočinek s tvrdou prací, aby si člověk udržel hlas po mnoho let. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak prezentovat hudbu Requiem za růžový měsíc a snažím se je zpívat přirozeně, neafektovaně, ne příliš klasicky, ale způsobem, který je příhodný tomuto repertoáru.
Vaše umění promlouvá k duším a srdcím posluchačů. Co v tomto ohledu považujete za klíčové? Jaký je váš přístup k interpretaci? Můj cíl je stejný jako měl Giulio Caccini v 16. století a v podstatě již staří Řekové, jak uvádí Platón a Aristoteles o hudbě, a to pohnout s každou duší. Myslím, že existují lidé, kteří jsou skuteční „ZPĚVÁCI“ a poznám je vždy, když je slyším. Je irelevantní, jakým stylem zpívají, důležité je, že člověk něco cítí. Když zpívá opravdový zpěvák, vzniká chvění, které hluboce cítíte. Technika a schopnost je podstatná pro tento cíl, ale navíc je tu téměř alchymie, která se uvádí v pohyb, když pěvec zpívá.
Vedle zpěvu hrajete i na loutnu. Proč jste zvolil právě tento nástroj, který se mimochodem velmi krásně pojí s vaším hlasem. Čím je pro vás loutna specifická? Když jsem poprvé slyšel loutnu, byl jsem už hotový bakalář, ale zatoužil jsem ji mít a naučit se na ni hrát. Postupně jsem přestal hrát na kytaru (ačkoli stále romantickou kytaru mám) a začal jsem se věnovat tomuto úžasnému, ale mnohdy také velmi obtížnému nástroji. Vždy bylo mým cílem doprovázet se sám na loutnu. Myslím, že každý dobrý hráč se snaží tímto nástrojem zpívat. V renesanci a baroku se mluví o napodobování zpěvu nástrojem, nejen po zvukové stránce, ale také s ohledem na ozdoby. Loutna má kouzelný zvuk a od prvního okamžiku, co jsem ji uslyšel, mi bylo jasné, že na ni musím hrát. Dnes mám pět louten různých velikostí včetně arciloutny, kterou používám zvláště pro italskou barokní hudbu.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že se považujete z básníka, v jakém smyslu? Píšete i básně? Psával jsem velmi mnoho. Když jsem byl náctiletý i čerstvý dvacátník, psal jsem hodně písní. Z toho důvodu jsem se začal zajímat o anglické loutnisty a autory písní, jako je John Dowland nebo Thomas Campion. Zvláště Campion, skladatel-básník a renesanční člověk, mě skutečně fascinoval. V jistém slova smyslu každý dobrý zpěvák je básníkem. Když zpíváme, zpíváme slova a tato slova musí mít výraz.
Co je pro vás klíčové, když připravujete nový projekt. Jaké poselství jím chcete předat? Někdy se projekty vznikají na konkrétní objednávku (například Rose of Sharon byla vytvořena pro Tage Alte Music, Herne a 1620: music of the Mayflower byly vytvořeny pro Festival Ille de France), jiné vznikají z mého srdce. Obojí jsou však validní a rovnocenně působivé. Být umělcem znamená být myslící a pozorující bytostí. Je potřeba vůle a dokonce i statečnost, aby člověk vytvořil něco nového. Nikdy nevíte, jestli lidi svým počínáním oslovíte a jestli je to bude zajímat. Moje myšlenky nezávisí na aktuální tržní situaci, ačkoli je moje banka ráda, když se festivalu nebo pořadateli koncertu projekt líbí, pozve mě a ohodnotí mě. Jako hudebník potřebuji komunikovat s publikem, se kterým se na koncertu setkám. Jako umělec se potřebuji neustále učit, růst, dívat se a tvořit. Hlavní cíl: Dojmout jako v barokním duchu!
Prozraďte nám, připravujete aktuálně nějaký nový projekt? Requiem za růžový měsíc se rozvíjelo po mnoho let, od první myšlenky do současného výsledku. Jeden speciální nový projekt, který vyústil v nové, dosud nevydané CD, je spolupráce s mým přítelem Vladimírem Ivanoffem a jeho ansámblem Sarband. Myšlenka vytvořit program s dvěma syrskými hudebníky Rebal al Khodary (zpěv a úd) a Mohammadem Fityan (ney) se zrodila někdy v roce 2014. Rebal a já jsme v jádru programu, který jsme poprvé uvedli v mé koncertní řadě v Mnichově v roce 2015. Když jsme program sestavovali, netušili jsme, že se problém s uprchlíky vyvine do současné krize. Loni jsme v Bayreuthu nahráli „What the world needs now“ a záhy jsme účinkovali na německém festivalu (Wege-durch-das-Land) s velkým ohlasem. Rebal je neuvěřitelný zpěvák se širokým repertoárem syrských písní, u kterých se sám doprovází na úd. Já zpívám lidové písně z USA, které jsem sám upravil, ale také písně Cacciniho pro kontrast barokním ornamentálním stylem ke stylu arabského zpěvu. Někdy se k nám připojuje Mohammad na nay (flétny) nebo Vladimír na bicí. Společně zpíváme sefardské písně, repertoár židovských komunit ve Španělsku, kteří moc dobře věděli, co to znamená být ve vyhnanství a uprchlíky. S Rebalem prezentujeme také své vlastní písně. Projekt se jmenuje „Triumph of Love“. Vedle toho příští rok s Ensemblem Phoenix Munich vydáme nahrávku u Sony/DHM s vánoční hudbou ze Španělska a střední a jižní Ameriky (Villancicos de Navidad).
