Václav Kozel se narodil 19. listopadu 1940 v Praze. V šesti letech se začal učit hrát na piano a harmoniku a v šestnácti přešel na tenorsaxofon. Docházel rovněž na soukromé hodiny klarinetu ke Karlu Dlouhému, který učil na Pražské konzervatoři.
V roce 1956 založil své první kombo, které bylo zaměřeno na interpretaci taneční hudby a o tři roky později sestavil první big band, s nímž začal záhy natáčet v Československém rozhlase několik standardů ve vlastních úpravách. Ve stejné době se stal členem Orchestru Vlastimila Kloce, kde hrál 2. altsaxofon a později po odchodu Miroslava Krýsla jej vystřídal na postu leadera saxofonové sekce. Vojenskou službu absolvoval v Brně, kde také vedl kapelu. Začátkem 60. let pravidelně jamoval se Studiem 5. Tam také byli častými hosty Laco Deczi, Rudolf Rokl, Antonín Gondolán a jiní.
V letech 1965 – 1973 působil v cizině v zemích západního bloku (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko), kde hrál nejprve s německou taneční kapelou, později s vlastním triem ve složení: Václav Kozel – Hammondovy varhany, jeho bratr Vít Kozel – bicí nástroje a Jan Vacek – kontrabas. Po svém návratu do Československa nastoupil jako pianista k Šesti strýcům, což byla doprovodná kapela Milana Chladila a Heleny Vondráčkové. Zpíval také ve Sboru Lubomíra Pánka.
V polovině 70. let nastoupil do Orchestru Karla Vlacha jako hráč na Hammondovy varhany a především jako hudební skladatel a aranžér. S aranžérskou činností začínal již v 18 letech pro různé pražské kapely. Jeho učitelem byl vynikající jazzový pianista Míša Polák. Začátkem 60. let navštěvoval kurzy aranžování, které vedl Karel Krautgartner.
V roce 1976 založil Karel Velebný v Praze nový jazz klub Parnas, pro nějž Kozel sestavil vlastní Nonet, který později rozšířil na All Stars Big Band, jehož předobrazem byl Thad Jones-Mel Lewis Orchestra a Rob Mc Connell The Boss Brass, takže v orchestru hráli i dva vynikající hornísté – Miloš Petr a Emanuel Hrdina a celá plejáda nejvýraznějších osobností českého jazzu. Natáčeli pro rozhlas i televizi a hrávali pravidelně v Redutě, ve Vagonu a u Staré paní. Václav Kozel byl autorem všech aranží pro toto těleso, tudíž mu nepochybně vtiskl svůj nezaměnitelný a autentický rukopis, na němž lze zřetelně rozpoznat autorovu erudici nejen v harmonizaci, ale také ve hře na dechové nástroje, což oceňovali jak interpreti zmiňovaných skladeb, tak odborná veřejnost včetně jazzové policie. V té době aranžoval též pro Trombonový oktet Zdeňka Pulce a na přelomu tisíciletí několik let vyučoval orchestrální praxi na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde vedl big band.
V letech 2002 – 2012 byl šéfdirigentem Big Bandu Českého rozhlasu, se kterým pořádali veřejné nahrávky za hojné účasti publika, nahrávali snímky pro rozhlas a účinkovali na předních jazzových festivalech. Také stojí za zmínku aranžérská i orchestrálně doprovodná účast při tvorbě alba Karla Gotta s názvem Sentiment v roce 2011. V roce 2002 vznikl pod vedením Václava Kozla Big Chess Band složený ze studentů a čerstvých absolventů pražských konzervatoří a hudebních akademií múzických umění. V tomto tělese jsem strávil několik velmi plodných let, protože díky Václavu Kozlovi jsem se naučil rozpoznat sound profesionálně kvalitního big bandu včetně správné hráčské interpretace jazzových synkop, z čehož mohu čerpat celý život. Za to mu skládám velký hold a níže přikládám naše společné interview nejen o jazzové muzice.
Co nejrelevantnějšího jste si přivezl z angažmá v zemích západního bloku? Především zkušenosti s běžným vystupováním na veřejnosti. Hráli jsme v triu ve špičkových hotelích v Lucernu, Curychu a dalších významných městech.
Řadu let jste strávil v Orchestru Karla Vlacha. Čím Vám Vlach nejvíce konvenoval? Životní moudrostí. Nasbíral za svůj život s muzikanty tolik zkušeností, že věděl, jak s nimi jednat, a těšil se tak mimořádné oblibě.
Z hudebníků, s nimiž jste často spolupracoval, mi vždy imponovali Zdeněk Pulec a Rudolf Rokl. Čím Vás inspirovali ve svém interpretačním umění? Zdeněk Pulec i Rudolf Rokl byli výrazní kumštýři, kteří s naprostou suverenitou ovládali interpretaci jazzu i vážné hudby, což není zcela běžné.
V 80. letech jste velmi často vystupoval se svými hudebními formacemi v Československé televizi. O jaké typy pořadů se jednalo? Především musím jmenovat Studio M, které bylo zaměřeno na prezentaci jazzu. Dále jsme pravidelně hráli v Melodiích pro dlouhé večery a Čaji pro dva, což byly besedy s význačnými malíři, architekty nebo lékaři, kde jsme mluvené slovo prokládali vhodně zvolenou hudbou. Koncem 80. let vznikly dva díly hudebně-zábavného pořadu ESO, které byly věnovány Glennu Millerovi a Cole Porterovi. V tomto období jsem se také zabýval hudbou reklamní a filmovou – například v seriálech Lucie, postrach ulice a Chobotnice z druhého patra.
Čeho si nejvíce považujete z období, kdy jste stál v čele Big Bandu Českého rozhlasu? Společně s Karlem Černochem a Alfredem Strejčkem jsme připravovali pravidelné veřejné nahrávky Big Bandu Českého rozhlasu – nejprve v hotelu Jalta a později v nově zrekonstruovaném Studiu A, kde jsme se snažili dát také patřičný prostor hostujícím mladým jazzovým orchestrům.
Kteří hudební skladatelé Vás oslovovali v mládí a kteří dnes? Jakou hudbu rád posloucháte? V mládí jsem byl ovlivněn tvorbou Quincyho Jonese a Neala Heftiho. Nyní poslouchám hudbu všech žánrů.
Čím se zabýváte v současné době a co připravujete nového? V uplynulém roce jsem složil jazzovou suitu Sedm smrtelných hříchů na text Alfreda Strejčka pro recitátora, smíšený pěvecký sbor a big band. Žánrově bych tuto kompozici charakterizoval jako syntézu jazzové a symfonické hudby. V současnosti inklinuji více k tvorbě moderní vážné hudby ve skladbách komorně-instrumentálních, které komponuji pro Pražské dechové kvinteto a Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie. Také se zabývám vokální tvorbou pro smíšené sbory. Moje prozatím poslední skladba nese název Ave Maria a napsal jsem ji právě pro smíšený sbor s varhanním doprovodem.
