Jindra Kramperová je živým důkazem teorie, že schopný a dynamický člověk vhodného intelektu může vyniknout ve špičce jakékoliv profese, kterou si zvolil třeba náhodně. V roce 2010 oslavila na pražské AMU své sedmdesátiny s kolegy muzikanty i sportovci z Klubu olympioniků. (Její manžel Vít Micka jí pro tuto příležitost zkomponoval krásné Podzimní blues pro saxofon a yamahu, které hrál kameraman Jaromír Šofr.) Je zajímavé, že medaile této populární ženy se v minulosti probíraly právě tak v uměleckých klubech, jako v lidových hospůdkách, ať již šlo o ceny z klavírních soutěží, nebo mistrovství v krasobruslení. V oboru klavírní hry i sportu byla skutečnou profesionálkou, která se oběma disciplínami začala zabývat již v dětském věku.
Jak vzpomíná, do školy ji nevzali pro přílišnou útlost jejího organismu, poválečnou podvýživu. Její otec – lékař – ji ordinoval posílení těla pohybem. Od šesti let tedy chodila sama cvičit na ledovou plochu a poté, co dostala lepší brusle, boty a trenéra, začala se rapidně zlepšovat. V patnácti se už stala nejmladší účastnicí olympiády konané v Cortině d‘Ampezzo a pokračujeme-li stručně v této linii, později zazářila jako čtyřnásobná mistryně republiky, která se umístila jako pátá v celé Evropě. Její výjezdy do zahraničí, a dokonce i sportovní úspěchy byly časem limitovány kvůli jejímu buržoaznímu původu a politickým názorům rodiny. (Reprezentanti ČSSR byli tehdy jakýmsi státním majetkem.)
Ve věku devíti let začala Jindra hrát na klavír. Důvod byl opět prozaický: plnila přání svého otce, který hudbu miloval. A znovu se stal zázrak. Pod inspirativním vedením prof. Emy Doležalové mladá dívenka uskutečnila již o tři roky později samostatný recitál v Městské knihovně, aby pak ve svých třinácti letech zasedla k sólovému partu Mozartova Korunovačního koncertu za doprovodu Symfonického orchestru FOK ve Smetanově síni Obecního domu. Zrodilo se tedy další zázračné dítě. Jejich příští osudy jsou někdy neslavné, zasvítí a zhasnou jako meteor. V případě Jindry Kramperové se tu ale zapojila silná vůle, disciplína, schopnost nekonečného drilu a nácviku, neboť při všech svých povinnostech vystudovala ještě gymnázium a nastoupila na Vysokou školu muzických umění v Bratislavě. (Bydlela zde na stadiónu, aby neměla daleko na kluziště, a klavír studovala u prof. R. Macudzinského.) Po skončení sportovní dráhy pak přešla na pražskou AMU do třídy prof. F. Maxiána. Velkou školou se pro ní stala i postgraduální studia v Moskvě u prof. Niny Jemeljanové, kde poznala budoucí přední interprety, jako byli Radu Lupu, Gidon Kremer, Oleg Kagan nebo Elisabeth Leonskaja.
Koncertní dráha umělkyně se pak naplno rozjela doma. Roku 1964 zvítězila v 1. ročníku Smetanovy soutěže v Hradci Králové, téhož roku se účastnila soutěže Pražského jara. Řada koncertů, rozhlasových nahrávek i gramofonové desky pak v příštích letech dokumentují nástup renomované klavíristky. V pořadech Hudba z respiria – vysílaných v přímém přenosu – představila v sedmdesátých a osmdesátých letech spolu s množstvím jiného repertoáru i svou oblíbenou Smetanovu koncertní etudu Na břehu mořském. K dvoustému výročí Beethovenova narození se Kramperová podílela na prestižních nahrávkách Supraphonu dvěma sonátami a dvěma rondy. S Českou filharmonií a Miroslavem Langrem u druhého klavíru zahrála na Pražském jaru Saint-Saënsův Karneval zvířat. Hostování s českými i zahraničními orchestry, zájezdy do NSR, Švýcarska, Jugoslávie, na Kubu a do Španělska, později do Japonska, Kanady a USA, rozhlasové nahrávky ve Stuttgartu, Curychu, Záhřebu a Bruselu, i role sólistky Východočeského státního komorního orchestru jí přinesly další úspěchy. Také komorní spolupráce s několika domácími kvartety a řadou instrumentalistů rozšířila umělčin repertoár. Jeho konstantou zůstávají milovaný Beethoven, Mozart a Smetana, dále romantici (Grieg, Mendelssohn, Weber, Franck, Schumann) a v neposlední řadě pak hudba soudobá, jejíž kvality dovedla klavíristka dešifrovat a umocnit svou spontánní a emotivní interpretací. Sem patří i díla jejího manžela Víta Micky, jako Concertino pro klavír, smyčce, trubky a tympány nebo slavné New England Greeting, provedené roku 1998 se SOČRem a Vladimírem Válkem na objednávku festivalu Boston – Praha v Americe.
Při úvaze, co vyneslo Jindru Kramperovou na výsluní dvojí slávy, opět napadá otázka: Mají sport a hudba něco společného? A Jindra Kramperová odpovídá: „Koncertní činnost je vlastně analogická sportovnímu výkonu. Vyžaduje pevné nervy, výdrž duševní a fyzickou, která je na úrovni práce horníků a dřevorubců. A také fakt, že jsem byla zvyklá na velké publikum. Neměla jsem pocit trémy.“ K interpretační jistotě jí velmi přispělo studium u profesorky Jemeljanové, kde hra vycházela z přirozených dispozic těla. Naučila se zde, jak na tón myslet před úhozem, jak hrát obtížná místa skladby a především nejtěžší skoky po klaviatuře v naprostém uvolnění svalových skupin s volnou paží. V důsledku toho všeho v jejích koncertech i nahrávkách obdivujeme spojení lyriky i dramatičnosti, mužský úhoz, poezii i citovost a také smysl pro styl. V rozsahu nástroje dovedla nalézt a odlišit barevné valéry tónů mezi krajními póly výšek. (Jan Páleníček jí jednou sdělil, že umí instrumentovat klavír.) V dynamické škále Kramperová potvrdila, proč byl klavír originálně nazván „stromento col piano e forte“. I její virtuózní dispozice byla vysoká. (Při rychlých akordických pasážích klavírista zahraje za sekundu až 20 tónů). Její výrazový vklad a psychické poselství vložené do hry se pak zpětně odráželo v pozitivním posluchačově vnímání. Závěrem již jen dodejme, že od roku 1971 dodnes působila Jindra Kramperová jako klavírní pedagog na pražské AMU.
