Festival Kocianovo Ústí, v jehož rámci se uskutečnila také 59. Kocianova houslová soutěž, je po úterním závěrečném koncertu již minulostí. Laureátský titul putuje poprvé v historii do Itálie, získala jej vítězka IV. kategorie Lucilla Rose Mariotti. Hned po vystoupení s Jihočeskou filharmonií zhodnotil hudební týden očividně spokojený ředitel festivalu a patron soutěže Pavel Šporcl, který je novou tváří Kocianova Ústí od loňského roku.
Uplynulý týden pro vás musel být hodně náročný, viďte? Byl to pro mne velice náročný týden. Kromě Kocianovy houslové soutěže jsem ještě točil prakticky celý díl dokumentárního cyklu o slavných českých houslistech. Na druhou stranu to bylo pět velice plodných dní, jak soutěž, tak festival se podařily. Všechny aktivity byly smysluplné, atmosféra příjemná, a to mě zase zpět dobíjí.
V roce 2016 jste nastoupil poprvé do notně „rozjetého vlaku“, pomohla vám tato zkušenost letos? Letos jsme s přípravou začali samozřejmě dřív. Věděl jsem, do čeho jdu. Vnesli jsme několik důležitých novinek soutěžních i festivalových. Byli jsme v očekávání, nakolik se podaří. S konečným výsledkem jsem osobně velmi spokojený.
Jednou z novinek byl dětský orchestr a jeho vystoupení se setkalo s pozitivním ohlasem. Neměli jste ale strach, zda vše hned napoprvé klapne? Někteří členové organizačního týmu měli pochopitelné obavy. Samozřejmě v množství organizačních povinností, které sebou přípravy soutěže i festivalu nutně nesou, to byla položka navíc. Nevěděli jsme, kolik účastníků se přihlásí, zda budeme mít dostatečné pedagogické zázemí. Nakonec sklidil dětský orchestr úspěch. Byl to takový hudební happening. Zkoušky děti bavily, bylo hezké si společně zamuzicírovat.
Můžeme se tedy na dětský orchestr těšit i za rok v rámci šedesátého ročníku? Není důvod, aby tomu tak nebylo. Jde mi o to, aby i ti tak zvaně méně úspěšní účastníci soutěže měli důvod v Ústí zůstat do koncertu vítězů, aby se naplnil soutěžícími, rodiči. Minulý rok mi bylo líto, jak málo jich na sobotní koncert přišlo. Letos to byl absolutní nepoměr. I proto hodnotím dětský orchestr jako nápad přínosný.
Premiérově se konal rovněž Masterclass, ten se podle vás také osvědčil? Pomocí něho jsme chtěli Kocianovu houslovou soutěžit zviditelnit v řadách pedagogů a přilákat je na jedno místo. Přihlásilo se jich dvaadvacet z celé republiky, což je na první ročník opravdu krásné číslo. Podařilo se nám získat akreditaci od ministerstva školství.
Snaha o zviditelnění se odrazila na počtu přihlášek, v Ústí soutěžilo padesát houslistů ze šestnácti zemí. Kolik by byl do budoucna ideál? Počet šedesát vnímám jako optimální, pětašedesát maximum. Myslím si, že Kocianka už nebude tak masovou soutěží, jakou bývala před dvaceti, třiceti lety. Už jen z důvodu, že je skutečně náročná. Sem jezdí opravdu jen ti nejlepší. Z mého pohledu nemá smysl si do Ústí jen tak přijet zahrát. Konkurence je veliká. Doufám, že se nám podaří jméno a prestiž soutěže ještě zvýšit především doma, aby sem houslisté chtěli jezdit. I kdyby třeba přijeli jen na seminář, ale zůstali tady s námi. Přál bych si, aby Kocianka nebyla pouze o soutěži, ale o té naší velké Kocianově rodině.
O náročnosti svědčí také fakt, že Češi byli proti zahraničním účastníkům ve výrazné menšině a získali pouze jedno prvenství? Nepochybně. Mluvil jsem s mnoha pedagogy a všichni říkali, že kvalita zahraničních soutěžících je vysoká. Skoro šedesát soutěžních ročníků muselo zákonitě nastavit nějakou laťku. Fakt, že jsme získali jednu pomyslnou zlatou a jednu bronzovou medaili, myslím, není na počet soutěžících Čechů až tak špatné. Soutěž z českého pohledu, co se týká účasti, šla v posledních letech dolů. Letos se nám povedlo navýšit počet přihlášek, i když stále kvalitních českých soutěžících není tolik, kolik bychom si přáli.
Jednou z lukrativních cen KHS je společný koncert s vámi pro nejlepšího českého účastníka a získal jej trochu překvapivě vítěz nejmladší kategorie Milan Kostelenec. Jak na vás zapůsobil tento mladý houslista z Liberce? Je to velký talent a má vynikající vedení, kvalitní rodinné zázemí. Jeho učitelem je pan Matěják, jehož syn je skvělý houslista. Už mohu prozradit, že bude účinkovat příští rok na galakoncertu laureátů v Praze. Výkon mladého vítěze mě velice potěšil. Vydrží-li, má velkou budoucnost.
Velkým tématem Kocianky jsou vždy malí soutěžící, kromě již zmíněného českého vítěze vás zaujal ještě někdo další? Od prvních okamžiků mě zaujala vítězka druhé kategorie Leia Zhu. Ona je nejenom talentovaná, ale také úžasně muzikální. Jde jí o hudbu, ruku v ruce s technikou, která je vynikající. Do svých vystoupení je opravdu zainteresovaná, je vidět, že ji housle skutečně baví.
Coby patron soutěže jste se v pořádající škole pohyboval téměř neustále. Jednou jste dokonce vypomohl malému mongolskému soutěžícímu, kterému se nedařilo naladit housle, co přesně se stalo? Kdybych věděl, že to všechny tak zaujme, skočím na pódium ještě dřív! (směje se) S mongolskou výpravou letos nejel jejich hlavní učitel. Tím pádem asi neměli takové zázemí jako v minulých letech. Soutěžící měl housle zkrátka hodně rozladěné. A tak předseda poroty chlapce vyzval, aby si je v rámci objektivity naladil. Jenže malý houslista si s tím nevěděl rady, což mě to s ohledem na jeho opravdu dobrý výkon překvapilo. Tak jsem nelenil. A pak jsem zjistil, že na struníku neměl u struny dolaďovač. Nějak jsem si s tím poradil. Když jsme pak měli zkoušku dětského orchestru, přišel za mnou s laděním rovnou. A hned za ním šla malinká Ruska.
Vasilisa Sokolova, o níž mluvíte, byla v pěti a půl letech patrně vůbec nejmladší účastnicí soutěže v její historii. Zvládala i hru v orchestru? Úplně úžasně. Okamžitě se skladbu naučila zpaměti a vůbec se nedívala do not. Byla taková usměvavá, bezproblémová. Akorát vůbec nemluvila. Marně jsem se snažil navázat s ní kontakt rusky, asi se styděla. Její výkon byl na pět a půl roku mimořádný, klobouk dolů. Zjistil jsem, že na housle cvičí čtyři, pět hodin denně. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. Já v jejím věku cvičil deset minut.
Dalším tématem letošní Kocianky je první italská laureátka v dějinách Lucilla Rose Mariotti, z Apeninského poloostrova do Ústí příliš soutěžících nejezdilo. Co byste řekl k jejímu výkonu? Bohužel jsem nemohl být na finálovém kole čtvrté kategorie kvůli večernímu koncertu. Hned po jeho skončení jsem ale volal předsedovi poroty Pavlu Hůlovi a ten mi sdělil, že vítězka hrála výborně. Je to dobře. Třeba přijede za rok z Itálie více soutěžících.
Přejděme nyní k hodnocení festivalu, který se letos uskutečnil po dvanácté. Jste s jeho průběhem spokojen? Věřím, že festival splnil očekávání a jeho jednotlivé koncerty byly kvalitní svým obsazením i programem. Některé z uvedených titulů nebyly posluchačsky úplně jednoduché a každému přístupné. Například Janáčkův kvartet, který předneslo Wihanovo kvarteto. Každý z koncertů jsem chtěl nějakým způsobem propojit s houslemi. Proto jsem na tento koncert zařadil Paganiniho kvartet a aranže jeho proslulých houslových capriccií. Harfistka Jana Boušková, které patřil koncert zahajovací, byla opravdu skvělá. Moje koncerty se snad také vydařily. Potěšila mne spontánní hodnocení od porotců. (směje se). Sobotní koncert vítězů měl mnohem vyšší návštěvnost než v roce minulém. Spokojený jsem také se závěrečným koncertem už jen z důvodu, že jsem do Ústí přivedl Kennetha Woodse, skvělého dirigenta jednoho z nejlepších anglických orchestrů!
Vaše úsilí je hodně vidět i v rovině propagace. Pořádáme tiskové konference v Praze, festival i soutěž představuji v řadě rozhovorů, v nejrůznějších médiích. Rád bych, aby na soutěž i festival přijížděli lidé z celé republiky. Bez kvalitní propagace bychom neměli šanci. Ústí je přece jen menší město. Do řad posluchačů je třeba přilákat více návštěvníků z širšího okolí.
Otvírá kvalitnější „píár“ také cestu ke sponzorům, funguje tato rovnice? Doufám, že začne fungovat o něco lépe a že pořádajícímu městskému úřadu v tomto směru něco ulevíme. Město je donátorem největším. Jsem rád za veškerou podporu od jeho představitelů v čele s panem starostou Hájkem. Významným milníkem soutěže bude její příští, jubilejní ročník. Doufám, že se další silný sponzor najde.
Šedesátá Kocianova houslová soutěž v roce 2018 je pro pořadatelský tým určitě velkou výzvou, už spřádáte plány? Už nyní mám radost z toho, že se mi podařilo domluvit s Orchestrem hlavního města Prahy FOK mimořádný koncert ve Smetanově síni, na který jsem poznal osm laureátů této soutěže, různých generací. Od Pavla Hůly coby nejstaršího až po Josefa Špačka, přijede Štefan Milenkovič. Po koncertu v Praze 25. dubna bychom měli hrát společně v Ústí nad Orlicí. Měl by to být jakýsi předfestivalový koncert.
Rozložení programu festivalu mimo obvyklý týden se objevilo už letos, je tedy možné, že se podobný scénář bude opakovat? Je to můj plán, aby se program dalších ročníků festivalů trochu více rozprostřel. I proto nebyl letos čtvrteční koncert. Pět nebo šest koncertů po sobě by bylo pro posluchače hodně. Navíc jsme letos poprvé měli na festivalu dva orchestry. Vše pochopitelně hodně záleží na financích. Město dává, kolik může, ale jeho studnice není nevyčerpatelná.
Doslechl jsem se, že další je dostat za rok do Ústí co nejvíce držitelů laureátského titulu, je to pravda? Hlavním magnetem propagace bude pražský koncert ve Smetanově síni. Takový koncert, myslím, nemá obdoby. Jednám s Českou televizí, aby tento koncert osmi laureátů přenášela. Koncert o prvním květnovém pátku obvykle vychází na mě. V roce 2018 tomu bude jinak v tom, že tento páteční koncert bude svým obsazením podobný koncertu v Praze. Jako sólisté se v něm představí jednotliví členové poroty 60. ročníku Kocianovy houslové soutěže, která bude složena z českých vítězů a laureátů v minulosti soutěže. Na závěrečný koncert máme v plánu Kocianovu mši. Myslím si, že by si toto dílo zasloužilo profesionální orchestr a profesionální sbor, ovšem s tím, že bychom oslovili také místní Cecilskou hudební jednotu, jejíž byl Kocian členem.
