Když před deseti lety, 2. července 1995, zemřel Zdeněk Košler , bylo těžké se vyhnout pocitu, že osud bývá nespravedlivý. Teprve v sedmašedesáti letech odešel dirigent, který byl vždycky zárukou precizní umělecké práce, lásky k hudbě, i mimořádné pracovitosti a záviděníhodné repertoárové šíře. V neklidné situaci devadesátých let, ale koneckonců i dnes mohl dál být pevným bodem a strážcem nejvyšší umělecké kvality. Deset let je dost dlouhá doba, aby se na někoho skoro zapomnělo – ale i dost krátká na to, aby někdo mohl být s překvapením znovuobjeven. Ne že by se na něj vůbec s vděčností nevzpomínalo, ale celý rozsah jeho životní práce je znám docela málo.
„Od kariéry zázračného dítěte mne zachránil Václav Talich,“ vzpomínal Zdeněk Košler, narozený 25. 3. 1928, na své muzikantské začátky. Některé jeho schopnosti – tedy hlavně paměť a sluch – ovšem zázračně působí. Mohl dirigovat zpaměti kterékoli známé i méně známé dílo, včetně desítek oper. Občas se ho redaktoři ptali, jestli pro něj není zbytečná zátěž učit se všechno zpaměti. Vždycky odpovídal, že umět dílo zpaměti je pro jeho práci velké ulehčení.
Opera v Praze, Olomouci a Ostravě
Díky moudrému vedení rodičů – otec byl členem orchestru Národního divadla – získal nejprve všeobecné vzdělání a ne jen humanitní. Maturoval na reálném gymnáziu roku 1947, a teprve odtud přešel na Akademii múzických umění. Do Národního divadla nastoupil v roce 1948, tedy už během studií na AMU, jako korepetitor, ale první zkušenosti s taktovkou přišly rychle. Nejprve Lazebník sevilský , brzy nato Smetanova Prodaná nevěsta a hned po ní Tajemství , které je po „Prodance“ druhou Smetanovou operou, kterou dirigoval nejčastěji, což samo o sobě stojí za pozornost: Vzhledem k množství ansámblů i sborových scén je to dirigentsky nejnáročnější Smetanovo dílo. Už v roce 1956 si mohl do deníku poznamenat své sté dirigování v Národním divadle a když odcházel po deseti letech do Olomouce, měl za sebou už víc jak tři stovky představení, koncem 50. let tu dirigoval častěji, než kdokoli jiný.
V Olomouci střídal roku 1958 Išu Krejčího, který tu rovněž provedl úctyhodný repertoár. První Košlerovou premiérou v Olomouci byla Janáčkova Věc Makropulos , a později následovala nejen Káťa Kabanová, ale například i Bartókův Modrovousův hrad , Mozartova CosĚ fan tutte a Figarova svatba , Wagnerův Lohengrin nebo Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše – a také první Košlerův Dalibor . Prokofjevův Semjon Kotko , Evžen Oněgin , Mistři pěvci norimberští , znovu Věc Makropulos , Salome i Rusalka – to jsou jen některé Košlerovy premiéry v ostravské opeře, kde byl šéfem v letech 1962 – 1964.
Přišel, viděl, zvítězil
V roce 1959 zvítězil v dirigentské soutěži v Besanconu, která byla repertoárem zaměřena na francouzskou hudbu. A v době působení v Ostravě přišlo v roce 1963 ještě slavnější vítězství v dirigentské soutěži Dimitrije Mitropoulose v New Yorku. O první místo se dělil s Petrem Ignatiem Calderonem (tehdy dirigent opery v Buenos Aires) a Claudiem Abbadem. Na závěrečném koncertě dirigoval Dvořákovu Sedmou symfonii , celkem si ale připravoval – jak u něj bylo zvykem zpaměti – 12 skladeb. Absolutním sluchem i pamětí porotu doslova ohromil – ale kritika a publikum si všímala víc jeho zralého dirigentského stylu.
Po soutěžním klání o něm psaly New York Times: „Je jakýmsi amalgamem svých dvou kolegů. Slučuje Calderonovu suverenitu s temperamentem pana Abbada. Je pravým typem středoevropského dirigenta – dobrý hudebník s bezvadnou školou, dirigentským instinktem a sžívá se beze zbytku s dílem, které diriguje.“ A jinde: „Zdeněk Košler z Prahy způsobil, že ostatní se zdáli nadanými amatéry. Byl profesionálem, vědeckým géniem s jemně pevnou a zřetelnou rukou, zářící, usměvavý, mladý Georg Szell.“ Za jiné politické situace by mu toto vítězství otevřelo cestu do celého světa – takto sice mohl být v následující sezoně asistentem Leonarda Bernsteina, ale všechno ostatní šlo mnohem pomaleji.
Mnohem větší vliv nakonec mělo pozvání Waltera Felsensteina do Komické opery v Berlíně, které mu koncem šedesátých let otevřelo cestu k dalším hostováním. Připomeňme, že například v sezoně 1966 – 1967 dirigoval ve Vídni s Vídeňskými symfoniky velký dvořákovský cyklus se všemi devíti symfoniemi (!), Requiem a sólisty Mstislavem Rostropovičem i Rudolfem Firkušným. Pohostinsky premiéroval roku 1965 ve Vídeňské státní opeře Straussovu Salome (s Anjou Siljou v titulní roli) a lze se jen dohadovat, kam by mohla růst jeho zahraniční sláva, kdyby byla doba příznivější. Podobně jako Václav Neuman a Martin Turnovský se po okupaci Československa zeměmi států Varšavské smlouvy na protest vzdal svých postů v tehdejším „východním“ Německu. Pár let nato se stal druhým dirigentem České filharmonie a šéfem opery v Bratislavě.
Česká a Slovenská filharmonie
S Českou filharmonií provedl či nahrál řadu děl, která obohacují repertoár. Naopak se Slovenskou mu bylo dopřáno natočit například dodnes nedoceněný komplet Dvořákových symfonií, vrcholné symfonie Mozartovy a další široký výběr základního symfonického repertoáru. Koncerty se vyznačovaly objevnou dramaturgií a vysokými nároky na interprety. Jeho provedení Berliozova Faustova prokletí v roce 1976 tehdy zapůsobilo jako zjevení. Stejně tak Novákova velkolepá kantáta pro sóla, sbor a orchestr Bouře . Dále uváděl například Psyché Césara Francka nebo velké partitury Richarda Strausse a Sergeje Prokofjeva (jeho 6. symfonii uvedl v české premiéře). Pokaždé dirigoval zpaměti, pokaždé orchestr dokonale připravil. A lze říct, že byl dokonalým protipólem šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna, kterého pracovitostí a svědomitostí při zkouškách často předčil. Pro ochotu pouštět se do zajímavých projektů měl velmi rád Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK.
„K nelibosti některých hráčů někdy říkám: buďme napřed pořádní a pak teprve Slované. Základem má být hudební gramatika, na níž se 
teprve staví naše ve světě proslulá slovanská vřelost.“ Pracovní nasazení při každé zkoušce tomu odpovídalo. Byl ideálním typem dirigenta, který se znovu a znovu pouští i do důvěrně známé partitury. Znal přesně všechna úskalí domácího hudebního života. „Dirigenti, orchestry, ale i posluchači znají Mou vlast tak dobře, že už si zvykli některé melodické linky tak silně »předpokládat«, že je nemusí ani slyšet a úplně jim to stačí.“ Jeho paměť a dokonalý sluch vzbuzoval v každém muzikantovi přirozený respekt. Přesto si dokázal k hráčům udržet vstřícný a kolegiální vztah. Díky detailní znalosti partitury také přesně věděl, jaké party jsou ve skladbě nejnáročnější a právě tyto hráče dokázal v pravý okamžik podpořit. Nikoli okázalým vyvoláváním po koncertě, ale znalostí věci a přátelským uznáním. „Všichni členové orchestru se musí vždy cítit vítanými spolupracovníky, nikoli podřízenými dirigenta, musí mít pocit vlastní zodpovědnosti a nezastupitelnosti. Jen tak budou na pódiu sedět umělci a ne pouze zaměstnanci,“ píše v knize svých úvah a vzpomínek (má název Poselství – Argo, Praha 1996 – a z ní pocházejí i další klíčové citáty).
Japonsko a svět
Dá se říct, že za hranicemi mělo Košlerovo umění mnohem nadšenější ohlas než doma. Svědčí o tom kritiky z četných zájezdů po Anglii, Rakousku, Spojených státech či Kanadě. Nic z toho se ale nedá měřit s ohlasy v Japonsku. S Českou filharmonií tam byl čtyřikrát, ale když sečteme dohromady hostování u japonských orchestrů i hostování se Slovenskou filharmonií a operou ND, byl na japonských turné celkem třicetkrát! „Japonci mi nějak přišli na chuť. Našel jsem si koníčka, učím se japonsky. Přál bych si lépe poznat mentalitu Japonců a taky se s nimi dorozumět v jejich mateřštině. Učit se japonštině není lehké. Ale moji tokijští přátelé mi při poslední návštěvě věnovali při odjezdu 17 různých učebnic japonštiny. Takže je nesmím zklamat,“ řekl po návratu domů v polovině sedmdesátých let.
Opravdu je nezklamal a nakonec ovládal i veršované proslovy při slavnostních příležitostech. „Jezdím tam jako do Radotína; ke všem jejich orchestrům, hlavně špičkovým i s našimi tělesy.“ Ani při této spolupráci nezůstával u nejpopulárnějších děl. Například v roce 1972 provedl s tokijským orchestrem Janáčkovu Glagolskou mši , v roce 1985 Mahlerovu Osmou „Symfonii tisíců“ . Tokijský metropolitní orchestr si ho zavázal ke každoročním návštěvám. A jeho bytostná spřízněnost s japonskou kulturou se časem jen prohlubovala.
Národní divadlo podruhé
Roku 1979 byl jmenován šéfdirigentem opery Národního divadla a jeho oddanost i jeho pracovní nasazení leckdy připomíná talichovské časy. Nastoupil tam v dost těžké situaci a sám ji charakterizuje velmi nemilosrdně: „Ze sedmdesáti sólistů se dalo počítat sotva s dvaceti… Dál tu byly ve stálém angažmá velké osobnosti doby minulé, spolu se starší generací střední kvality a s nimi jsem přebíral i ty sólisty, pro jejichž angažování mluvilo kdysi jen to, že jako komunisté byli kádrovou posilou pro stranickou organizaci… Nebylo lehké přemlouvat k odchodu do důchodu, byť velmi taktně, i ty velké osobnosti, které jsem z divadla znal od dětství a které jsem pro jejich celoživotní oddanost Národnímu divadlu miloval. Nevadilo by mi, že jsou stále členy souboru, kdyby si mnozí z nich u všech možných institucí nevymáhali přidělení dalších významných rolí. Mně nezbývalo, než vysvětlovat své »ne« nadřízeným složkám, které o opeře neměly ani ponětí. Tento fenomén je bohužel nadčasový.“
V této čestné, byť mimořádně nevděčné roli se ale dočkal i hvězdných momentů. Dirigoval slavnostní představení Smetanovy Libuše a přivedl orchestr k obdivuhodnému výkonu. Titulní roli zpívala Gabriela Beňačková, která často zmiňuje, že Libuši zpívat nechtěla, protože má jiný typ hlasu. Výsledkem je ale jedinečné ztvárnění této postavy, která není jen vznešenou kněžnou, ale i jemnou a citlivou ženskou bytostí.
Politická situace připravila vřelé přijetí i obnovené premiéře Smetanových Braniborů v Čechách – tuto operu nechalo vedení ND v čele s Přemyslem Kočím stáhnout z repertoáru – paralela s okupací byla zřejmá a na úvodní větu libreta „Již nelze déle trpěti cizácké sbory v naší zemi“ se roku 1969 zvedal potlesk. I další Košlerova nastudování v rámci znovuotevření historické budovy i smetanovského výročí byla přijímána s jednoznačným uznáním. V jubilejním roce stého výročí Smetanovy smrtí 1984 dirigoval na Pražském jaru cyklus všech osmi Smetanových oper.
Poslední roky
Sametová revoluce ho zastihla v Národním divadle, kde při této příležitosti prováděl některé scény z Beethovenova Fidelia , 
kterého tu pár dnů před 17. listopadem premiéroval. Roku 1992 odešel do důchodu, ale znovu se chopil nové práce. Kromě jiného stihl dát velký „zakladatelský impuls“ Českému národnímu symfonickému orchestru. Radoval se, s jakou energií se nově založené těleso pouští do práce a natočil s ním několik úspěšných nahrávek (zvláště soubor Dvořákových symfonií), kterými se orchestr může pyšnit dodnes.
V roce posledních koncertů mu bylo teprve sedmašedesát let. Vracel se rád k České i Slovenské filharmonii a na atmosféru jeho posledních koncertů v Praze a Bratislavě se vzpomíná. Osud k němu byl milosrdný alespoň v tom, že stihl dokončit svou nahrávku Dalibora s typickými košlerovskými, často odvážně pomalými tempy a velkou dramatickou silou.
Zdeněk Košler zatím není, a možná ani nebude, legendou jako Talich či Kubelík, když se ale zblízka podíváme na jeho životní dráhu a životní práci, nezbývá než smeknout. Jako dirigentovi mu býval vytýkán nedostatek originality, určitý dogmatismus, jednostranný perfekcionismus. Každé nové setkání s ním ale ukazuje, jak nespravedlivá hodnocení to jsou. Každý kdo pečlivě a nekompromisně dbá o kvalitu, bývá obviňován někdy z chladného racionalismu, někdy z přehnaného idealismu, jak se to hodí – a snad pomalu přichází doba, kdy tyto řeči utichly a lépe vynikne formát této osobnosti.
