Výběrem Brittenovy komorní opery Zneuctění Lukrécie upozornil ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil na titul, který do volné ostravské řady Operní hity dvacátého století pasuje úplně ideálně. Jako režisér inscenace současně vyhmátl přesně to, co partitura nabízí – dráždivou oscilaci mezi antickou tragédií a moderní poezií, mezi příběhem a básní.
Určující je hudba Benjamina Brittena. Třiatřicetiletý skladatel napsal v roce 1946 hudbu mistrovskou – navozující atmosféru, podporující děj, doříkávající nevyřčené a otvírající později řečené… hudbu zvukově nesmírně apartní a jemnou, na pomezí imprese, neoklasicismu a moderny. Brittenova druhá opera, po symfonickém Peteru Grimesovi zcela odlišná, je převážně ztišená, až křišťálově průzračná, cudná, s jemným oparem. V orchestřišti je jen třináct hráčů, ale instrumentace je tak nápaditá a proměnlivá, jako kdyby jich byl obvyklý počet. Objeví se i zvukomalebná místa a občas vystupuje do popředí několika akordy klavír v neoklasickém náznaku doprovodu recitativů, ale vždy jde jen o závan, o pocity. Jako v celém díle. Právě prostřednictvím hudby dostává příběh jedinečný náboj obrovské empatie. Docenit úlohu dirigenta Ondřeje Vrabce lze asi jen těžko. Představení pod jeho vedením plyne v kouzelné dokonalosti, interpretačně nelehká průhledná sazba jakoby nebyla žádným problémem. Tak to má být.
Jde o téma historické, jakoby z dávných bájí, z doby před dvěma a půl tisíci lety, doby etruských vládců a vzniku římské republiky. Lukrécie, manželka jednoho z generálů, je v důsledku arogantní mužské sázky znásilněna princem Tarquiniem. Přestože ji manžel přesvědčuje, že taková situace má východisko v odpuštění a zapomnění, hanbu neunese a vezme si život. V Římě to vede k povstání proti Etruskům.
Celá opera, jejíž libreto pochází od Ronalda Duncana, je zasazena do rámce vyprávění. Má dva průvodce dějem, kteří se explicitně prohlašují za zprostředkovatele mezi tehdejší a naší dobou. Komentují, posouvají děj, i přes záměrný odstup spoluvytvářejí náladu – přinejmenším hudebně rozhodně nejsou zcizujícím prvkem, ale neotřelým obohacením. Jiří Nekvasil tento autorský záměr plně ponechal, vydělil je civilním oblečením i nejčastějším umístěním na rampu. Oba zpívané party, v opeře stejně důležité jako šest postav příběhu, obdařil skladatel krásně klenutými kantilénami, nejkrásnějšími tehdy, když se oba hlasy setkají v unisonech. Chytlavým detailem je jejich nazvání mužským sborem a ženským sborem. Tenorista Jorge Garza věnoval roli v ideální podobě přesně ten styl, barvu a dikci, jaké si spojujeme s britským školením hlasu. Ostatně, právě tahle úloha je jednou z těch mnoha, které Britten během celoživotního intimního partnerství napsal postupně pro svého přítele tenoristu Petera Pearse. Sopranistce Evě Dřízgové-Jirušové se podařilo naladit na stejnou vlnu.
Postava Lukrécie potřebuje od své představitelky široké spektrum výrazu od téměř dívčí idyly po osudovou tragiku. Janja Vuletic je pro roli má, byla hlasově i herecky naprosto přesvědčivá. Její proměna je realisticky silným okamžikem inscenace, která se jinak nárazům emocí spíše vyhýbá. Další dvě ženské role, chůva a služebná, byly při premiéře obsazeny také skvěle – Markétou Cukrovou a Veronikou Holbovou. Úlohy Martina Gurbaľa a Lukáše Bařáka jsou o poznání menší.
Hlavním znakem opery je pomalu plynoucí tempo. V hudbě i na scéně. Vyniká celková atmosféra díla, vznešená a tak trochu i starobylá, je čas na absorbování textu, podmanivého, básnivého – zde česky na titulkovacím zařízení. Je otázkou, proč Britten ponechal ukotvení příběhu do rámce křesťanské věrouky. Není násilné, odehrává se především v textu, ale zmínky o Kristu – a bezděčné srovnávání jeho oběti s obětí Lukrécie – jsou tu jakoby navíc. Důvody mohou být osobní, stejně tak může být důvodem dobový kontext – komponování díla bezprostředně po válce; ale možná jsou i dramaturgické. Je tak posílen zřetelně a záměrně vyjadřovaný odstup od dávného příběhu, který skladateli umožnil vyjadřovat se zdrženlivě. Ostatně, v hudbě i v režii je dokonce i dramatická násilná scéna podána jen v náznaku, děj se zastaví, je zatažena opona a role se opět ujímají vypravěči… Nejde o veristické drama, i když emocí je přítomno dost. Podařila se jemná, sofistikovaná moderní hra s posluchačem a divákem na pomezí iluze a skutečnosti.
Scéna Jakuba Kopeckého s kostýmy Simony Rybákové zapadá do koncepce ústrojně, oba spolutvůrci podtrhují převažující vznešenou krásu. Vystačí si, stejně jako režie, s náznaky, o to působivějšími, oč jednoduššími. Druhý obraz prvního dějství, evokující pokojný svět žen, nebo naopak tragický zvrat, když zlomená Lukrécie před závěrem opery vysokými dveřmi, náhle otevřenými uprostřed zadní stěny, vchází z šera na osvětlenou scénu, jsou jen dvěma příklady komplexního řešení, v němž prostor hraje s postavami.
Jedinou vadou na kráse čtvrteční premiéry byla indispozice rakouského barytonisty Thomase Weinhappela, představitele prince, klíčového násilníka. Svůj part, hudebně naštěstí zdaleka ne v opeře největší, nezpíval, ale deklamoval. Avšak natolik sugestivně, že bylo možné se snadno poddat iluzi, že to takto melodramaticky možná má i být.
Brittenovo Zneuctění Lukrécie, nádherně zpomaleně plynoucí, nabízí dvě dějství s pauzou, čistého času zhruba dvě hodiny. Od československé premiéry díla, která se odehrála v Plzni v roce 1983, jde teprve o druhé tuzemské nastudování. Právě v této stylové, velice inspirované ostravské inscenaci se pro nás s naprostou samozřejmostí opravdu stává skutečným operním hitem dvacátého století.
