Marián Chudovský, generální ředitel Slovenského národního divadla v Bratislavě, by se měl jako divadelní režisér v operních domech České republiky objevovat častěji. V Plzni se mu v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Leoncavallových Komediantech podařilo divákům i pěvcům předložit klasické, a přesto atraktivní a čerstvé pojetí oblíbených děl italského veristického repertoáru. V divadle J. K.Tyla se tyto dvě opery neprováděly po mnoho dlouhých desítek let a současná nová inscenace má velké předpoklady k tomu, aby se na dlouhou dobu stala vzorovou.
Divák je v obou dílech plně vtažen do děje, není nutné si cokoliv domýšlet, vše, co je mu předloženo, má svůj pevný základ v propracovanosti koncepce, která pěvcům dovoluje dýchat a dát průchod jejich emocím. Každý je zde hercem a žije svůj příběh tak, jak je to dáno autory libret. Zbytečnosti nesouvisející s tragickými příběhy protagonistů zde nenalezneme, smysl a význam každého slova je přetlumočen v akci, která vyvolává další. Čas v divadle plyne až nadpřirozeně rychle a právě to budiž důkazem velkého zážitku v malém českém divadle. Na krásných kostýmech pracoval Peter Čanecký, líbivou a účelně navrženou scénu realizoval Jaroslav Valek.
Teď však již k dalším aspektům dvou dráždivě vypjatých, hudebně fantasticky zpracovaných příběhů. Jejich společným představitelem je sbor, který při druhé premiéře, které jsem byl přítomen, splnil veškerá má očekávání. Naopak je i vysoce převýšil a zněl báječně. Jeho členové jsou šikovným způsobem zapojeni do dění na pódiu a nemalou měrou přispívají k celkovému účinu představení. Sedláka kavalíra hudebně nastudoval Ondrej Olos, Komediantů se ujal Norbert Baxa. Orchestr je v současné době ve velmi dobré formě, smyčce a zejména ty hluboké znějí v Plzni výtečně. Horší stanovisko je nutno zaujmout k nástrojům žesťovým, jejich výkon v Komediantech byl ideálu vzdálen. Nepříliš hezky znějí v orchestrálním tutti trubky, jejich zvuk píchá a není hezký. Věc by mohlo alespoň z části řešit jiné rozestavení orchestru. Oba dirigenti jsou ve výrazu velice expresivní. Norbert Baxa je v dirigentském stylu přímo nervní a chce své hráče strhnout možná až přespříliš. Smysl to ale má a účinek na posluchače se dostavuje. Ondrej Olos má výborný cit pro vroucnost a zdá se, že melodie snad vznikají přímo v jeho rukou.
V mnou navštívený večer se v hlavní roli Sedláka kavalíra namísto indisponovaného Rafaela Alvareze přestavil Ital Paolo Lardizzone. Byl příjemným překvapením večera. Sebejisté jevištní vystupování mu slušelo, může se spolehnout na ideálně silný, zdravě sytý hlas. Výšky má pěkné, zvučné, nikoliv však dokonale hladké, větší barevnost a v tomto repertoáru často vyhledávanou svůdnost v potřebné míře nenajdeme. Podal velmi dobrý výkon, takovýto tenor doma nemáme, jedním dechem však dodávám, že v Evropě jich jsou takových stovky a zdá se být více než pravděpodobné, že ani takto dobře vybavený pěvec nemá v dnešním vyhroceně konkurenčním prostředí opery z výše uvedených důvodů šanci vyraznějším způsobem uspět. Jako šarmantní a na scéně velice dobře vypadající Santuzza se uvedla Ivana Šaková. Její nenucené, elegantní a přirozené vystupování je jistě výsledkem dlouholeté operní praxe, kterou dokáže zúročit pro účel plného soustředění na svůj vokální přednes. Ač nejsem obdivovatelem jejího (v jejím případě bohužel) snadno identifikovatelného témbru, role mladé italské venkovanky jí velice sedla a umělkyně ji může hrdě zařadit k svým úspěšným rolím. Ivan Kusnjer v roli Alfia neriskuje a ve své písni o koníkovi mu, zdá se, sám drží uzdu tak, aby ho bič nevyplašil příliš. Přesvědčivěji a lépe mu rozhodně vyšel výstup druhý a svým „Ad essi non perdono, vendetta avró…“ nenaháněl hrůzu jen Santuzze. Obdivuhodný výkon a stále velice krásný a kultivovaný hlas! Ve svém krátkém výstupu Loly hlavní trojici postav bez jakýchkoliv obtíží zazpívala Ivana Klimentová. Doufám, že jí bude v budoucnu možno slyšet v nějaké větší roli.
Jiří Kubík se jako Tonio vcelku dobrým způsobem prezentuje ve slavném barytonovém prologu Komediantů, postupně jakoby však jeho výkon ztrácel náboj a nezanechává nikterak zajímavý dojem. Jeho baryton je více silný než kvalitní a zní jaksi suše. Postrádám v jeho hlase faktor, kterým by mě něčím zaujal. Hlas Nikolaje Višnjakova je absolutně nezaměnitelný unikát, který není možno uchopit. Tak specifický způsob zpěvu je těžko akceptovatelný, tón vzniká a zároveň zaniká kdesi uvnitř pěvcova těla, a přestože někdy dokáže vyvolat účinek velmi dramaticky zajímavý a často správně intonuje, o krasném zpěvu lze s jeho barvou hlasu hovořit jen velmi těžko. Je však nutno dodat, že „Vesti la giubba..“ vygradoval k moc pěknému vrcholu a obecenstvo zejména tím strhnul k zaslouženému potlesku. Tomuto pěvci je velice špatně rozumět, například slova „Tu se’ Pagliaccio!“ bezprostředně před dříve uvedenou slavnou árií zněla strašlivě. Příjemně překvapen jsem byl z jeho promyšleného a přesvědčivého hereckého projevu.
Večer v Plzni měl jeden výtečný vrchol a tím byl duet Neddy a Silvia. Michaela Katráková a Jiří Brückler vytvořili dvojici, která v posluchači zanechává výraznou vzpomínku. Svou milostnou scénou zastínili vše,co předcházelo i následovalo. Muselo se jistě tvrdě pracovat, aby vše vyšlo právě takto. Výsledek se dostavil. Pro mladou sopranistku byla nalezena vhodná role a svého debutu se zhostila skvělým způsobem. Hlas je čistý, kulatý a svítivý ve všech polohách, je správně veden a nechybí mu potřebná pružnost. Sopranistka svému hlasu působivě vládla i ve své árii a velmi pěkným způsobem demonstrovala, co v sobě skrývá. Na posedlého Tonia pak dokázala zakřičet tak, jako by to nebyla vůbec ona. Pěvkyně má velká herecký talent. Okamžik, kdy její namalovaný obličej, který strnulý strachem bez jakéhokoliv hnutí zírá v kritické chvíli do publika, byl velmi působivý. Upřímnou radostí je barytonista Jiří Brückler. Jeho hlas je tak výborně poslouchatelný! Má překrásnou barvu, nepostrádá pestrost, je jemný v pianissimech a báječně znělý a vřelý ve výškách! Výše uvedené pěvce spolehlivě doplnil Michal Bragagnolo jako Peppe.
