Nestává se příliš často, aby premiéra inscenace byla odložena kvůli nemoci obou představitelek hlavní role. Státní opera musela tuto nepříjemnost řešit před několika dny, kdy přesunula plánovanou premiéru Pucciniho Madama Butterfly ze 4. února na 9. a jako náhradu za Christinu Vasilevu a Marii Kobielskou získala ke spolupráci italskou sopranistku Donatu D´Annunzio Lombardi, zkušenou interpretku romantického repertoáru v čele s Pucciniho a Verdiho operami.
Premiéra, byť opožděná, byla tedy zachráněna, ovšem na výsledný hudebně-dramatický tvar v podobě, v jaké byl inscenátory zamýšlen a interprety nastudován, si náročný divák jistě rád zajde ještě jednou, tentokrát s Vasilevou či Kobielskou na scéně. Lombardi zvládla záskok na poslední chvíli obdivuhodně. Má sice Cio-Cio San z různých evropských scén dobře zažitou, ale strávit na jevišti dvě a půl hodiny v inscenaci, do které vstoupí pár dní před premiérou, vyžaduje velkou koncentraci nejen od ní samotné, ale od všech ostatních zúčastněných. Soudě podle tohoto jednoho večera však není zpěvačkou, kterou bych dychtivě chtěla slyšet a vidět znovu. Vokálně zvládla roli bez větších obtíží (kromě vyšší polohy s ne příliš příjemným vibratem a občasnými intonačními „ústřely“), ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že hlubší emoce – strach, vzrušení či zoufalství – v jejím výrazu chybí (nemluvě o tónu). Reálnou a věrohodnou postavu naopak na jevišti vytvořil výborný Svatopluk Sem jako Sharpless, stejně tak Štěpánka Pučálková si s partem Suzuki poradila s technickou spolehlivostí a hereckou uvěřitelností a F. B. Pinkerton Luciana Mastra bavil svou horkokrevností, v dramatičtějších pasážích ale vykoupenou přílišným tlakem na vokál.
Přímo proti trendu hledání nových, netradičních a někdy nelogických výkladů konkrétních oper šel v tomto případě režisér a autor scény (společně s Janem Lukáškem) Jiří Heřman, jehož Madama Butterfly je „japonštější než Japonsko“. Tedy než Japonsko tak, jak ho ve své době viděl Puccini, abychom byli přesní. Skladatel byl během komponování opery omezen informačními zdroji, což neplatí pro inscenační tým v naší době a toho Jiří Heřman využil k vytvoření inscenace plné atributů typických pro japonskou kulturu včleněných do děje s maximálním smyslem pro japonskou obřadnost. Divákovi se tak nabízí nádherná a barevně mnohomluvná podívaná, v niž téměř každé mávnutí vějířem, nalití čaje do šálku či pokleknutí na zem má svůj rituální význam. Nebo to tak přinejmenším působí. V takovém režijním pojetí ale chtě nechtě vynikne každá herecká neopravdovost nebo nedotaženost a linie příběhu naivní lásky a oddanosti, která zbožňuje se stejnou nevyhnutelností, s jakou si posléze bere život, mi tu bohužel schází. Zatím se tedy jedná o dílo, které vzbuzuje spíš úžas než emoce, což ale nic nemění na tom, že Státní opera si může gratulovat k nové reprezentativní inscenaci.
