Hudební dada, avantgardní začátky našeho klasika, film v divadle… to vše (a ještě několik charakteristik navíc) je nová inscenace Národního divadla moravskoslezského v Ostravě – opera Bohuslava Martinů Tři přání. Opera zábavná, inscenace zdařilá – a premiéra ve čtvrtek 15. října úspěšná.
Martinů napsal v Paříži ve dvacátých letech řadu moderních, neromantických, civilních, bezstarostně odvázaných a značně provokativních kompozic. Tohle je jedna z nich, působící ovšem současně už i značně zralým dojmem. Tři přání dokončil skladatel v roce 1929 a v jeho polystylové partituře lze s potěšením vyposlouchat jak plody předchozích let, tak náznaky jeho budoucího směřování. Tedy šíři sahající od jazzu k symfonismu, od hravosti k lyrice, od dadaismu ke klasice, od surrealismu k humoru. Známá, svého času ikonická dvojice inscenátorů „Dvořák – Nekvasil“ (a nebo v tomto případě Nekvasil – Dvořák) se zde opět dostala ke stylu, který jí vždy velmi dobře vyhovoval. Lehce výstřední dílo s výraznou poetikou, vyžadující invenci, divadelnickou intuici, hravost i uvolněnou fantazii, podávají režisér Nekvasil se scénografem Dvořákem s nadhledem, šikovně, nepřekombinovaně, výstižně a zajímavě… a co je potěšitelné, bez schválností.
Autor libreta, francouzský umělec Georges Ribemont-Dessaignes, byl ve své době vskutku nonkonformním tvůrcem. Tři přání přesto nejsou pouhou hříčkou ponechávající zcela prostor nahodilosti, absurditě a nezávazné zábavě. Opera (dílo s podtitulem Vrtkavosti života) má i svou vážnější stránku, byť podanou bez patosu: poukazuje na to, že bohatství není vším a že vyprázdněný život bez citů není k ničemu. Hudebně i vizuálně je to ovšem s lehkostí a šarmem shozeno do pobavené, lehoučce sentimentální roviny – přesně takové, jaká nevyznívá chtěně či směšně.
Opera se odehrává při natáčení filmu a při jeho následné premiéře. Představitelka hlavní hrdinky – stejně jako ve filmu – odchází nakonec s jiným mužem. Jednoduchou zápletku okořeňují revuální prvky a komediální nadsázka. A ještě víc než v době vzniku díla nyní celkovému tvaru a dojmu pomáhají nová média. Propojení divadla a filmu bylo v případě Martinů velmi inovativním prvkem, dnešní technické možnosti ovšem dovolují mnohem zásadnější inscenační kroky. A tak je zcela integrální součástí scénografie nejen projekce předtočeného videa prolínaná s živým přenosem obrazu, ale v předepsané, hudbou podmalované scéně promítání filmu pak i sledování zrychlených sekvencí z materiálu natočeného během první poloviny představení. Jinými slovy – divák po přestávce zhlédne čerstvý videosestřih toho, co na jevišti viděl. Jde o důsledně realizovanou, zábavnou hru na němý film – a ten je velmi autenticky komický nejen směšnými situacemi a trhanými pohyby, ale i přesně stylizovanými, roztomile naivními vkládanými titulky. Divadlem se zcela logicky ozývá upřímný smích…
S dirigentskou taktovkou vládl premiéře nový hudební šéf ostravského operního souboru Jakub Klecker. Prošel složitě strukturovanou partiturou dobře, neztratil se v jazzových rytmech, v ansámblech, ani v samostatném avantgardním motorickém orchestrálním čísle známém pod názvem Odjezd. A měl typově dobře obsazené sólisty – barytonistu Josefa Škarku jako trochu prkenného stárnoucího pana Justa, výbornou sopranistku Lucii Kašpárkovou v roli kokety Indolendy a tenoristu Jorge Garzu jako Adolfa, mladého milovníka, třetího do milostného trojúhelníku. Vílu, kterou pan Juste ulovil v lese a která za slib propuštění na svobodu postupně plní zmíněná tři přání (bohatství, mládí a lásku, jež lovci ovšem přinášejí jen a jen trápení), standardně zpívá a hraje Jana Hrochová. Mnohem výraznější je herecky i pěvecky ve svém songu Veronika Holbová jako černoška Dinah a naprosto skvělá je Eva Dřízgová-Jirušová, miláček ostravského publika: jak v etudě rozkošně naivní Eblouie, tak potom v roli Žebračky, kde její pěvecký a herecký rejstřík sahá od nekultivovaného pouličního popěvku přes rozčílenou žárlivou fúrii po dojemně opuštěnou bezdomovkyni. Hudebních momentů, hodných povšimnutí, je v opeře hodně, hudba nenechá opadnout pozornost, nese a posouvá děj, plyne převážně v rychlejším tempu a osciluje mezi dobově tanečním a klasicky symfonickým pólem. Naprosto výjimečná a neodolatelná jsou v ní nicméně zastavení, která přináší čtveřice jazzových zpěváků, rozkošně svými songy („Plula loď…“) v dokonale sezpívaném kvartetu nasládlých falzetů komentující situaci. Právě jim patří po sborových číslech, tvářících se jako finále, myšlenková pointa celého díla.
Tři přání jsou příkladem hudebního divadla meziválečné doby, dílem, v němž je již zřetelné skladatelovo mistrovství. Hovoří se teď o něm jako o dosud nejvíce neprávem opomíjené celovečerní opeře Bohuslava Martinů. Teprve třetí uvedení v českých zemích (po brněnské světové premiéře v 70. letech a pražském nastudování na počátku let devadesátých) aktuálně ukazuje, že se toto dílo dá oživit k naprosté funkčnosti. Ostravská inscenace je dostatečně nápaditá, je pojata velmi mile v retro stylu a stojí opravdu hodně za vidění.
