Francouzské instituty v Praze a Bratislavě a Palazzetto Bru Zane (Centrum pro francouzskou romantickou hudbu) se spojily, aby znovu oživily toto lyrické mistrovské dílo. Opera v koncertním provedení pro sedmdesát umělců bude představena 26. listopadu v Bratislavě v rámci festivalu Bratislavské hudební slavnosti a 1. prosince ve Státní opeře Praha.
Amadis de Gaule, Lyrická tragédie ve třech aktech (1779)
Jedná se o poslední lyrické dílo J.-Ch. Bacha. Vzniklo na zakázku Královské akademie hudby, tehdejší Opéry de Paris. Objednavatelé díla chtěli vyřešit na konci 18. století stále se opakující spory mezi zastánci francouzské hudby a stoupenci hudby italské. Libreto ve francouzštině, s jehož zkrácenou verzí Bach pracoval, pocházelo z pera básníka Quinaulta a již století předtím ho zhudebnil sám velký Lully. To také vysvětluje, proč jeho celkové tempo kombinuje árie a recitativy ve střízlivém stylu, který zavedl o dvacet let dříve Gluck, s virtuoznějšími, italzujícími částmi. Instrumentace je zde velmi pečlivá s velkým důrazem na dechové nástroje, které zde najdeme všechny, včetně klarinetů (tenkrát ještě relativně nového nástroje) 4 lesních rohů a 3 pozounů. Nevyhnutelně nám připomíná Mozartova Dona Giovanniho (napsaného o 8 let později) či dokonce Fidelia od Beethovena (z roku 1805), hlavně při poslechu sboru vězňů, který otevírá druhý akt. A to není malý kompliment. Premiéra proběhla 14. prosince 1779 za přítomnosti královny Marie Antoinetty.
Nejkrásnější skladatelova opera zazní v České republice poprvé ve francouzském znění na staré nástroje », říká Kateřina Nevečeřalová z Francouzského institutu v Praze.
Libretto pochází ze španělského středověkého příběhu. Arcalaüs (baryton) a jeho sestra Arcabonne (soprán) se chtějí pomstít rytíři Amadisovi (tenor), který zabil jejich bratra Ardana Canila (bas). Jejich spiknutí má však jeden háček – Arcabonne si uvědomí, že Amadis, který miluje nevinnou Orianu (soprán), jí kdysi zachránil život a ona se do něj zamilovala, aniž by vlastně věděla, kdo to je. Díky dobré víle Urgandě dojdou Oriane a Amadis štěstí a Arcabonne osvobodí Arcalaüsovi vězně.
Učinkující:
Amadis : Philippe Do, tenor
Oriane : Katia Velletazová, soprán
Arcalaüs : Pierre-Yves Pruvot, baryton
Arcabonne : Hjördis Thébaultová, soprán
Urgande, Coryphée : Liliana Faraonová, soprán
Solamente Naturali (Miloš Valent)
Musica Florea (Marek Štryncl)
Vokální soubor Musica Florea
Didier Talpain, dirigent
Johann Christian Bach (Lipsko 1735 – Londýn 1782)
Je posledním ze synů velkého Bacha, nejkosmopolitnějším a nejslavnějším představitelem dynastie té doby. Jeho otec zemřel, když mu bylo patnáct let, o dokončení jeho hudebního vzdělání v Berlíně se postaral nevlastní bratr Carl Philipp Emanuel. Poté odešel do Itálie do Milána. Své umění zdokonalil u slavného Otce Matiniho, přešel na katolickou víru a stal se titulárním varhaníkem v Duomu. Jeho první lyrické eseje Catone in Utica – 1761, Artaserse – 1761, Allessandro nell’Indie 1762), které napsal pro italská pódia, na něj upoutaly pozornost a brzy byl povolán do Londýna do King’s Theatre, aby tam skládal publikem oblíbené italské opery. Strávil v tomto městě posledních dvacet let svého života a věnoval se skladbě lyrických děl (asi dvanáct), byl královniným učitelem hudby (manželka krále Jiřího III. byla německou princeznou), měl mnoho studentů, koncertoval, koncerty také pořádal (právě on uvedl první veřejný sólový koncert na pianoforte v roce 1768, vytvořil také řadu renomovaných představení: les concerts Bach-Abel). Vedl také velmi bohatý společenský a mondénní život. Jeho pověst mu přinesla objednávky z Mannheimu (opery Temistocle – 1772 a Lucio Silla – 1775) i Paříže (Amadis de Gaule – 1779).
Věnuje se všem hudebním žánrům a i když dokonale reprezentuje galantní styl a allegro chantant, ovládá také velmi pevný kontrapunkt a píše rafinované skladby jak pro hlasy (jeho manželka byla italská zpěvačka), tak pro nástroje. Je jedním z největších jmen, která předcházela klasickému stylu, který dovedli k dokonalosti Joseph Haydn (1732-1809) a Mozart (1756-1791). Ten si ho cenil jako učitele (v Londýně v roce 1765) a později přítele. Po jeho smrti napsal svému otci Leopoldovi: „Pan Bach z Londýna zemřel. Jaká ztráta pro hudbu.“
