Když se řekne „rezidence v Carnegie Hall“, zní to důstojně, hrdě a vznešeně. Ale jen málokdo si představí, že to – mimo jiné – znamená čtyři roky tvrdé práce desítek lidí a v souhrnu desetitisíce hodin práce. A samotné vyvrcholení akce na newyorském Manhattanu je logistický majstrštyk České filharmonie.
Generální ředitel ČF David Mareček přirovnal sérii koncertů v Carnegie Hall k olympijskému finále. Srovnání je přiléhavé i proto, že třeba přeprava tolika hudebníků, techniků či obecněji řečeno personálu a vybavení si nezadá s přesunem olympijské výpravy. Ani ubytování není snadné. Na Manhattanu nestojí žádná filharmonická vesnička ani tu nejsou stovky dobrovolníků, kteří bývají k ruce sportovcům. A tak se řeší postupné přílety hudebníků, jejich ubytování ve třech hotelích, a také příjezdy členů Pražského filharmonického sboru – ti vystoupí ve středu, ve čtvrtek a v pátek. Všichni se musejí ubytovat a pečlivě dodržovat podrobný program. Každé sebemenší vykolejení z připraveného scénáře je ohrožující, protože promyšlený řetězec událostí a příležitostí je jako pečlivě seřazené domino, do kterého na jednom konci cvrnknete a ono krásně a „samo“ popadá. Ovšem celý efekt a veliká sláva jsou pryč, pokud se některé z kostiček nepodaří včas a správně spadnout.
Další úskalí téhle akce je i její výjimečnost. Jen těžko totiž vysvětlíte někomu, kdo se o obor příliš nezajímá, mimořádnost tohoto podniku, který staví náš první orchestr na roveň světové orchestrální špičce. ČF se opravdu snaží zprostředkovat význam své rezidence, záznam druhé poloviny koncertu 4. prosince bude dokonce streamovat v České republice. To je skvělé, každý si může poslechnout, jak „naši hráli“ v Carnegie Hall. Ale i to s sebou nese riziko. Leckdo si možná řekne: Hm, tu Mou vlast zahráli stejně jako tuhle v Rudolfinu. Samozřejmě to není možné, i svou nejmilovanější skladbu přednese orchestr vždy maličko jinak, ale zároveň vždy jako Česká filharmonie. Abychom zůstali u sportovní terminologie: špičkový atlet je schopen opakovaně zaběhnout sprinty na úrovni rekordu a rozdíly dokáže pojmenovat jen specialista, případně trenér. Hudba naštěstí nejsou žádné závody, a tak ji měřit moc nemůžete. Ostatně mnozí z nás navštěvují utkání svého oblíbeného sportovního klubu právě proto, že hraje „svou hru“.
Koncerty v Carnegie Hall budou jedinečné svou atmosférou, ale je otázka, jak moc ji k posluchačům dokáže přenést stream. Koneckonců – právě pro náladu na místě a pro osobní kontakt s hudebníky chodí lidé na koncerty a nesedí celoživotně jen u reprodukčních zařízení. Komu není potřeba vysvětlovat mimořádnost tohoto koncertu? Američanům. Pro ně je hlavní sólista večera Yo-Yo Ma největším violoncellistou světa. Jenže jeho popularita v Evropě není zdaleka tak veliká a třeba fakt, že hrál při inauguraci prezidentů Baracka Obamy i Joe Bidena u nás leckoho neohromí. Jenže i toto zrcadlí společenské postavení umělce.
Tři koncerty České filharmonie v Carnegie Hall se sólisty jako Yo-Yo Ma, Gil Shaham a Daniil Trifonov, to jsou velké hudební události samy o sobě. Na koncertech navíc zazní ve Spojených státech nepříliš známá Smetanova Má vlast a Janáčkova Glagolská mše.
Takováhle akce nemůže být jen „jako olympijské finále“ – je to mnohem víc. Ale obávám se, že okamžik docenění filharmoniky teprve čeká někdy v budoucnu. Možná se jednoho dne stane, že pro ně prezident jako pro vítězný tým pošle do vzdálené země vládní speciál coby výraz díků za skvělou reprezentaci. Takové gesto by pak v Česku pochopil i antoušek.
P.S. Český týden v New Yorku zahájili filharmonici pod vedením koncertního mistra Jiřího Vodičky spolu s talentovanými členy Orchestrální akademie, studenty londýnské Královské hudební akademie a členy Národního mládežnického orchestru USA v České národní budově s Dvořákovou Serenádou E dur. V průběhu večera zazněla kvartetní díla Antonína Dvořáka, Wyntona Marsalise a Edwarda Elgara.
