Byla rezidence České filharmonie v newyorské Carnegie Hall úspěšná? Rozhodně ano, ať už to bereme z jakéhokoli pohledu.
Reakce publika po prvním koncertě byly nadšené, zejména po vystoupení violoncellisty Yo-Yo My, který je v USA hudební modlou. Smetanova Má vlast posluchače také nadchla, stejně jako poté ve středu Gil Shaham v Dvořákově houslovém koncertu. Mahlerova Pátá symfonie byla strhující – jako by ji filharmonici vedení Semjonem Byčkovem zahráli na jedno nadechnutí! Publikum také bouřilo – a možná ještě víc než na prvním koncertě v úterý. Ve čtvrtek večer se posluchači opět nadchli výkonem Daniila Trifonova, ovšem Janáčkova Glagolská mše je trochu zaskočila. Ano, všechny tři koncerty byly vyprodané a všechny tři končily ovacemi vestoje.
Z hlediska pořadatele to tedy rozhodně úspěch byl, protože lze předpokládat, že posluchači by se na ČF vypravili znovu, ostatně ředitel Carnegie Hall Clive Gillinson nešetřil po třetím koncertě chválou. Čistě finančně vzato se cesta do USA může vyplácet asi jen málokterému evropskému orchestru, náklady na dopravu i ubytování jsou natolik vysoké, že je nedokážou kompenzovat ani americké honoráře. Týdenní podnik, který v Carnegie Hall filharmonici zorganizovali, je vlastně česká hudební misie umožněná velkorysostí sponzorů. A to se navíc nemohou naše koncertní tělesa nijak měřit s kolegy ze západní Evropy – rozpočty jejich orchestrů jsou proti našim násobné. Tedy ani za nedůstojné tuzemské platy hudebníků nepřináší cesta do USA finanční zisk.
Což ovšem neznamená, že nedává smysl celkově, ekonomicky či politicky. Pro zviditelnění české kultury ve Spojených státech představuje týden v Carnegie Hall bezprecedentní vzpruhu, a proto je smysluplné a účelné, aby na podobné akce přispíval stát. Ostatně ani soukromí sponzoři nemohou říci, že své peníze jen tak velkoryse „vyhodili“: vracejí se jim v podobě společenského ocenění, na které se zde v USA skutečně hledí. Žádná solidní firma tady nemůže chtít respekt, pokud nepodporuje nějakou veřejnou, dobročinnou či neziskovou akci či organizaci. Jedině proto mohou i v těch nejdrsnějších kapitalistických podmínkách fungovat koncertní síně, jako je Carnegie Hall – její provoz by bez sponzorů skončil.
Týden české hudby v New Yorku bude mít o to větší smysl, pokud neskončí jako jednorázová akce. Od začátku devadesátých let slýcháváme, že by se například český cestovní ruch měl orientovat na bonitní klientelu, ale vidíme pravý opak: zdá se, nabídka našich služeb láká hlavně ty, kdo k nám jezdí pro požitky za výprodejové ceny. Přesvědčíme-li třeba Američany, že si mohou do Prahy kdykoli zaletět na špičkový koncert, může to mít bezprostřední ekonomický přínos, a to nemluvíme o vlivu kulturním. Jenže podobné snahy se neobejdou bez systematičnosti a stálé spolupráce se státem. České filharmonii to momentálně s ministerstvem ladí, ale měli bychom se ptát, zda na to lze spoléhat i do budoucna.