Když byl světoznámý tanečník a choreograf Jiří Kylián zvolen před pěti lety členem prestižní francouzské Académie des beaux-arts / Akademie krásných umění, muselo vedení slavné instituce existující od roku 1816 rozšířit svých dosavadních sedm uměleckých disciplín o novou kategorii choreografie. Po skladateli Antonínu Rejchovi a malíři Václavu Brožíkovi se stal Jiří Kylián historicky třetím Čechem, jemuž se dostalo nejvyšší pocty, kterou lze ve světě umění získat.
Mistr světové choreografie je držitelem mnoha mezinárodních ocenění i státních vyznamenání České republiky, Francie, Nizozemí a Japonska. Ve dnech 26. a 27. června 2024 představuje Kylián v historické budově Národního divadla v Praze svůj nejnovější konceptuální projekt Moving Still, který je spojen se slavnostní večerní vernisáži stejnojmenné sochařské instalace na náměstí Václava Havla, kde vystoupí i renomovaný norský jazzový trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær. Pozvání na slavnostní večer přijal také prezident Petr Pavel s chotí. Jedná se o česko – nizozemskou koprodukci, která je uváděna v Praze ve světové premiéře.
Název Moving Still znamená ve vyjádření Jiřího Kyliána: „Zastavený okamžik, v němž pulzuje věčnost.“ Ve svém novém unikátním konceptuálním projektu představuje legendární tanečník a choreograf projekce svých starších filmů Car-Men (2006), Between Entrance and Exit (2013), Schwarzfahrer (2014) a Scalamare (2017), které ve třech meziaktích prolíná s vlastními choreografiemi. V jejich rámci tančí padesát tanečníků souboru Baletu ND, skupinově i sólově, zejména s devíti výjimečnými sólovými výstupy. Základním rytmem hudby se stal tlukot srdce a k živému hudebnímu doprovodu byl přizván renomovaný jazzový norský trumpetista a skladatel Nils Petter Molvær, který projekt obohacuje svými improvizacemi. Filmy jsou uvozeny poutavou nahrávkou mluveného slova proslulého herce Jiřího Lábuse.
S výjimkou snímku Scalamare, natočeného v italském městě Ancona s Monumentem ai Caduti u Jaderského moře a inspirovaného tvorbou belgického surrealistického malíře Reného Magritta, vznikly ostatní filmy v Čechách. Ve snímku Schwarzfahrer rozehrál štáb starou pražskou tramvaj Františka Křižíka a ve filmu Between Entrance and Exit, realizovaného v Hýskově u Berouna, využil režijní tým s jistou osobní reminiscencí i starý nábytek z pražského bytu ve Vítězné ulici, kde se Jiří Kylián narodil a vyrůstal. Nejstarší snímek Car-Men, inspirovaný knihou fotografií Josefa Koudelky Černý trojúhelník, se zrodil v Tušimicích na severu Čech. Velké role ve snímcích ztvárňuje po boku především mužských partnerů, zejména Patricka Marína Elberse nebo Petera Jolesche, Kyliánova žena, tanečnice a herečka Sabine Kupferberg.
Sled surreálně a experimentálně laděných krátkých filmů, ovlivněných i němým filmem, ve kterých si autor jejich konceptu Jiří Kylián ve spolupráci s různými režiséry pohrává s časem, partnerskou souhrou ústředních postav, s jejich exaltovanými, groteskními či tanečními pohyby ozvláštněnými reminiscencí vzpomínek i poněkud výrazně destruktivně laděnými emocemi, ústí v jeho nejnovějším projektu do vernisáže konceptuální instalace Moving Still.
Ke konceptuálnímu projektu Jiří Kylián dodává: „Odjakživa mě fascinuje nejen pohyb, ale i otázka, zda se nacházíme uvnitř nějakého prostoru, nebo venku. Proto i mé sochy jsou jak uvnitř, tak vně a občas prolétají skrz… přičemž ano, jejich těla jsou rozříznuta na dvě části. Práci na tomto projektu jsem zahájil v říjnu 2021, když nás zachvátila pandemie a nesměli jsme se hnout z místa. Proto jsem tuto instalaci nazval Moving Still. Jsou to objekty letící mezi bytím a nebytím, těla nesoucí jizvy života. To však nebyl jediný zdroj mé inspirace. Byly jím i „sochy“ lidí, kteří zemřeli v Pompejích po výbuchu sopky Vesuv v roce 79 n. l. Zahynuli před 1945 lety, ale dodnes jsme hluboce pohnuti jejich nehybností…“
V pozadí jeho kreativních příprav realizace sochařské instalace byla idea nechat v technologii 3D naskenovat dobrovolně nahé osobnosti různých národností, které byly úzce spjaté s jeho choreografickou tvorbou a érou jeho nejvýznamnějších děl pro Nederlands Dans Theater / NDT, kde byl v letech 1975 – 1977 spoluředitelem a choreografem, v letech 1978 – 1999 uměleckým šéfem a od roku 1999 choreografem. Mimochodem mnohé jeho balety byly uvedeny v pražském Národním divadle, buď Baletem ND nebo právě Nizozemským tanečním divadlem. Výzvu k jeho konceptuálnímu dílu přijali Lorraine Blouin, Shirley Esseboom, Cora Bos Kroese, David Krügel, Ken Ossola, Valentina Scaglia, Michael Schumacher a Stefan Żeromski. Po složitém procesu skenování byly sochy vytištěny v životní velikosti, jejich materiál je i z plastových lahví sesbíraných v moři. Všechny osobnosti, které stály modelem, budou rovněž přítomni v Praze při slavnostním odhalení soch na divadelní piazzetě Národního divadla.
Po kreativním díle Free Fall (2016) realizovaném v Haagu, ve kterých hlavní roli sehrávaly fotografie jeho ženy Sabine Kupferberg, připravil Jiří Kylián svůj teprve druhý konceptuální projekt Moving Still, který v obměněné podobě plánuje prezentovat i v Oslu ve spolupráci s vedením moderního sídla Norské národní opery a baletu.
Kylián ve své tvorbě zdůrazňuje, že každý malý pohyb na scéně má svůj význam, fascinován je nejen tancem, ale také časem a světlem, přičemž i v souvislosti se svým novým projektem lakonicky zdůrazňuje, že se všichni pohybujeme mezi životem a smrtí. Jeho filmy jsou vícevrstevnaté, mísí různé pohledy na realitu a akcentují pohyb a zvuk.
Za maskou mnohdy ztuhlé mimiky, někdy s nabílenými tvářemi či naopak s přehnaně až grimasně exaltovanými projevy postav, pracuje Jiří Kylián okázale s destrukcí času. Také legendární americký režisér Robert Wilson pracuje s podobně chladně působivou mimikou, kterou různě kontrastně ozvláštňuje. V gradačním tahu celého projektu se Kyliánovi mistrovsky podařil pokus zachytit v pohybech s pomocí kreativního přístupu k akcentaci zvuku a tvárné dynamiky hudby neviditelnou esenci bytí.
Když Národní divadlo v Praze hostilo světoznámého amerického režiséra Roberta Wilsona, který v historické budově ND inscenoval v roce 2001 operu Osud Leoše Janáčka a o osm let později skladatelovu operu Káťa Kabanová, přičemž ve Stavovském divadle inscenoval také komedii Věc Makropulos Karla Čapka v roce 2010 a o tři roky poté i vlastní dílo 1914, měla česká veřejnost mnoho příležitostí seznámit se blíže s jeho originální tvorbou. Ve Stavovském divadle se mimochodem také hrála v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka (2008) i Žebrácká opera Bertolta Brechta a Kurta Weilla z tvorby Roberta Wilsona ve spolupráci s Berliner Ensemble.
Při bližším pohledu na estetiku jeho přístupu, mísí se téměř vždy na scéně v jeho divadelních i výsostně aranžovaných výtvarných obrazech, krása se všudypřítomnou destrukcí. Častým motivem jeho tvorby typických snových vizí bývá cesta. Robert Wilson pracuje s principy minimalismu v rámci estetiky formalismu. Vychází z teorie, že vizuální vjemy jsou důležitější než sluchové vjemy, že gesta mohou říci víc než slova. Je zastáncem tzv. neinterpretačního divadla. Klade přes sebe nejrůznější jevy reality a text nikdy neilustruje. Ve shodě se svobodným postojem dalších uměleckých směrů, ideově vycházejících z 60. let 20. století, je také divadelní tvorba Roberta Wilsona projevem tolik tehdy proklamované svobody. Svobody od konvencí tradičního divadelního proudu, od útisku času, jazyka a mnohdy i logiky příběhu.
Konceptuální projekt Moving Still Jiřího Kyliána má velmi blízko k některým idejím tvorby Roberta Wilsona. V jeho přístupu k realizacím děl se rovněž mísí krása se všudypřítomnou destrukcí. Motivem jeho snových vizích v ND prezentovaných filmech i sochařské instalaci je cesta mezi životem a smrtí. Zejména snímky tvůrčím způsobem kladou přes sebe nejrůznější vrstvy reality, nemají příběh a nejsou rozehrány ilustrativně. Instalace soch jsou rozehrány působivě i za sklem. Kyliánův projekt je rovněž osvobozen od konvencí tradičního divadelního proudu, od útisku času, jazyka i logiky příběhu filmů či celého díla. Jiří Kylián odhaluje, podobně jak Robert Wilson ve své tvorbě, těžce uchopitelné vizuální vjemy, kterými právem dokáže své interprety i diváky fascinovat.
