Luděk Golat divadlem posedlý

Luděk Golat. Foto: Národní divadlo moravskoslezské

Zpráva o náhlém úmrtí operního pěvce a režiséra Luďka Golata všechny zaskočila. Byl to kamarád a člověk posedlý divadlem. Byl jím prostoupený od hlavy až k patě, kolovalo mu v žilách místo krve. Jen tak je možné pochopit, že se v jeho hlavě rodily nápady, jaké přicházely jen k němu a které jen on dokázal realizovat.

Sblížilo nás desetiletí, kdy stál v čele Národního divadla moravskoslezského, od 1992/93 jako šéf operního souboru a od roku 1999 i jako ředitel. Ostravskou operu dovedl na samotný vrchol domácího operního dění.

Dokázal odhadnout co, jak, pro koho a s kým v Ostravě hrát. Tradiční dramaturgii oživoval návratem k zapomenutým titulům i objevem dosud neuvedených. Za jeho působení se v Ostravě hrál Alfanův Cyrano, Pucciniho Vlaštovka, Musumeciho Etna, Tutinova Vlčice, Myslivečkova Olympiáda, Trojanův Kolotoč a řada dalších titulů. Byl to on, kdo oslovil Jarka Nohavicu, aby pro ostravskou operu přebásnil nejprve Marschnerova Vampýra a posléze trojici stěžejních Mozartových oper. A kdo spolu s Lenkou Živockou uvedl do života Dětské operní studio.

Luďkovi se svět měnil v divadlo. A to v divadlo pestrobarevné, plné života, krásy, humoru, erotiky i emocí, často i nahoty, ale málokdy samoúčelné. Jeho nápady se zdály být šílené, dokud je nerealizoval na jevišti. Říkali jsme jim Golatovy vidiny. Do Poloveckých tanců v Knížeti Igorovi angažoval tým ostravských basketbalistů pro jejich vysoké postavy i vietnamské mistry bojových umění. Úžasný efekt.

Objevil site specific divadlo dávno předtím, než začalo být v módě. Operu hrál na Slezskoostravském hradu a především na Janáčkových Hukvaldech, kde se nespokojil s amfiteátrem v oboře, ale rozehrál celý hradní areál. Vděčím mu za nejkrásnější zážitky z letních nocí na Hukvaldech s jeho inscenacemi. Zvlášť ráda vzpomínám na burianovskou trilogii – villonskou féerii Paříž hraje hranou na nádvoří Hukvaldského hradu osvětleném planoucími ohni, emotivně silnou Vojnu, v níž diváky provedl od hradní brány až na cimbuří, na Operu z pouti uvedenou na nádvoří hukvaldské hospody. Ve svých inscenací propojoval pěvce, herce i tanečníky napříč soubory. Dokázal je nadchnout tak, že na to všichni dodnes vzpomínají.

Měl rád divadlo. A stejně tak i lidi. Často je provokoval, ale taky jim bezmezně důvěřoval. Doplatil na to předčasným ukončením své kariéry. Ale ani potom nezahořkl a tvrdošíjně se snažil dělat dál divadlo podle svých představ. Potkali jsme se v Praze pár dní před jeho smrtí na Burze mladých zpěváků, kde všechny bavil svým vtipem a energií. Jeho náhlý konec všechny překvapil. Jako by to byl jen další z jeho vtipů. Ten rychlý odchod ze scény k němu vlastně patří. Jen přišel moc brzy. 

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější