Tak jako není potřeba nosit dříví do lesa a sovy do Athén, není letos rozhodně potřeba nosit Bedřicha Smetanu do Litomyšle. Je tam přítomen všude, ale za pozornost stojí, že ho není příliš a že do svého rodiště o dvě století později velice dobře zapadá. Uvedení všech osmi dokončených oper pěti různými soubory je počin umělecký, ale ve stejné míře organizační – předpokládá to dlouho dopředu vědět, kdo co bude hrát, diskutovat, šikovně lobbovat a hledat schůdná řešení, dlouho a vytrvale za takovou představou jít. To se podařilo dramaturgovi Vojtěchu Stříteskému, pro kterého je to letos poslední a po spravedlivé zásluze vrcholný ročník. A těmi operami to samozřejmě nekončí. Hned můžeme připočíst originální a barvitý smetanovský zahajovací koncert s Jakubem Hrůšou a Českou filharmonií, Smetanova díla známá i neznámá, a každý se podivoval, jaký je to ten Smetana skladatel. Mimochodem, velmi podobný program pak zopakoval Hrůša s filharmonií ještě v Drážďanech s naprosto senzačním úspěchem: „Po koncertě za mnou přišlo nebývalé množství nadšených posluchačů, Němců, kteří se podivovali, že program pouze ze Smetanových děl může být tak zajímavý,“ popsal atmosféru dirigent.
Ale zpět do Litomyšle, tam se v sobotu odpoledne 22. června konal Hold u Smetanova pomníku, který má sám o sobě zajímavou historii a sté výročí odhalení. Jiří Nekvasil, o jehož ostravském smetanovském cyklu zaznělo už dost chvály, řekl při té příležitosti, že Smetanovu dílu musíme především sami věřit a s touto důvěrou a sebedůvěrou ho uvádět. Zhruba ve stejnou chvíli hovořil v Klášterních zahradách režisér Ondřej Havelka o svém překvapení ze zcela nečekaného úspěchu jeho brněnské Prodané nevěsty, která je velmi klasická a na scéně vydržela od roku 2006. Jaké překvapení, že když se respektuje hudba a nedělají se inscenační naschvály, publiku se to pak líbí. Škoda že sám už tolik neuvěřil na Smetanovo Tajemství a všímá si jenom komických momentů, jako by vůbec nevnímal vážnější a hlubší polohy celého příběhu – a to je tam Smetana svou hudbou naprosto jedinečně otiskl.
Foto: František Renza
Ve stejném odpoledním bloku v Klášterních zahradách představil Marek Šulc, designovaný dramaturg v roli moderátora, také nové vydání všech Smetanových oper z archivu Supraphonu. Daniel Jäger postupně upozornil na jedinou stereofonní nahrávku Braniborů s Eduardem Hakenem, Dalibora, který byl do kompletu vybrán s Vilémem Přibylem, Prodanou nevěstu a Libuši s Gabrielou Beňačkovou, zmíněné Tajemství s Věrou Soukupovou a Zdeňkem Košlerem, pro kterého to byla nejoblíbenější Smetanova opera. Věděl proč. Mimochodem, prvním kdo si komplet 17CD na místě koupil, byl podle všeho sám šéfdirigent Opery Národního divadla Robert Jindra. Přejme mu, ať dál nadšeně poslouchá a z těch těžko překonatelných dokumentů o smetanovské tradici Národního divadla zapracuje, co se jen dá.
Jeho čerstvé nastudování Smetanova Tajemství večer dirigoval Jan Chalupecký a Orchestr Národního divadla hrál s přesvědčivým nasazením, i když jako divák z první řady nechci hodnotit detaily v souhře. Atmosféra festivalu vždycky člověka naladí přátelsky a smířlivěji. Adam Plachetka se Zdeňkem Plechem se svým robustním zjevem na oba znepřátelené konšely Kalinu a Malinu skvěle hodí. Že nejslavnější český pěvec současnosti na svůj hlas povážlivě tlačí a pěvecký part výrazově nijak zvlášť neprokreslil, to se ale nedá přeslechnout ani v Litomyšli. Jana Sibera zazpívá technicky mnohé, ale na lyriku v postavě Blaženky to nestačí – a tmavě zabarveného altu a hloubky životní zkušenosti v partu Panny Rózy se v podání Lucie Hilscherové také zatím nedočkáme. Nicméně představení je do té míry poctivě připravené, že vynikne jedinečnost Smetanovy partitury, zejména jeho schopnost podtrhnout a zajímavě hudebně znázornit každý dějový i textový moment libreta. Největší pěveckou a hereckou osobností tu byl Aleš Briscein, který má zkušenosti a na Vítka i mladistvý zjev. Kolem klíčového dějového momentu a geniálního ansámblu Ó klamné domnění bylo těch pokusů o komediálnost opravdu příliš, na prokreslení dynamiky v ansámblech musel člověk ve sportovní hale také zapomenout, ale ve výsledku jsem představení moc rád viděl a slyšel. Dodejme, že festivalová hala byla přichystána vzorově, lze mít různé dílčí výhrady, ale je to další pořadatelský zázrak – po kterém se nicméně všichni rádi vrátí na zámek.
Klidné nedělní odpoledne 23. června nabídlo opět několik zajímavých momentů v klášterních zahradách, skvěle se tam vyjímala skupina lesních rohů z Letní školy v Broumově a hodinu odtud vysílal Pardubický rozhlas. V chrámu Nalezení sv. kříže zaznělo ikonické dílo českého baroka, Michnova Loutna česká. Pečlivého nastudování se dočkala od Ensemble Inégal s Adamem Viktorou a dobře sezpívanými sólistkami Gabrielou Eibenovou a Danielou Čermákovou. Program byl doplněn čtyřmi sonátami málo známého Samuela Caprikorna. Byl to meditativní program pro klidné nedělní odpoledne, ve kterém by posluchač ocenil víc kontrastů. Čtyři houslové sonáty byly jedna jako druhá a třináct písní Loutny české, s výjimkou hitu Nebeští kavalérové, se výrazově ani melodikou od sebe příliš neliší. Inu, máme rádi Michnovo „vánoční“ české baroko, ale Bach či Zelenka to nejsou.
Na závěr bych ale znovu rád ocenil celou tu velkou „festivalovou synergii“, která se teď v Litomyšli několik týdnů odehrává a v malém městě vytváří něco velkého. Není výsledkem jen genia loci, kterého Litomyšl má, i když se v ní zrovna nic nekoná. Je výsledkem dlouholeté práce a v Čechách málokde viděné spolupráce mezi všemi subjekty, které mají na akci vliv. Od státních a evropských dotací, přes kraj a město, církev, dlouhou řadu donátorů a sponzorujících firem, po všechny organizátory, samozřejmě po účinkující hudebníky, výtvarníky až k poslednímu uvaděči. A z nadšení se postupně po desetiletích stala vlídná profesionalita a schopnost oslovit na správné věci ty správné lidi. Tahle vzájemná, ale zajisté také hodně odpracovaná harmonie vytvořila ze Smetanovy Litomyšle něco zcela jedinečného. Tento festival v roce smetanovského výročí může právem trochu slavit i sám sebe. Na tuhle schopnost velmi různých lidí a subjektů se společně dohodnout a něco po léta budovat se ptejme a hledejme ji. Festival letos končí Mou vlastí s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem a úplně posledním bodem programu je v neděli 8. Července slavnostní děkovná mše celebrovaná Mons. Tomášem Halíkem. Kéž jsou přímluvy a modlitby vyslyšeny, do dalších let budou zapotřebí.
