Čerstvým větrem ve stabilizovaném českém hudebním životě bude určitě orchestr Česká Sinfonietta (ČS). V roce 2010 jej kvůli koncertu na MHF Pražské jaro založil hornista a stále aktivnější dirigent Radek Baborák . Tehdy šlo o postupně se rozšiřující původní Baborák Ensemble. Nové úkoly a výzvy vedly pana Baboráka a manažerku Janu Winter k ustavení orchestru, jenž bude dle potřeby oscilovat mezi komorním a velkým symfonickým orchestrem, což se projevilo i v názvu orchestru. Jak ale dirigent prohlašuje, nebojí se v budoucnu i velkých partitur například Richarda Strausse nebo naopak Johanna Sebastina Bacha. Renomé a kontakty pana Baboráka přilákaly k pultům ČS koncertní mistry orchestrů, členy předních českých komorních souborů, sólisty (koncertním mistrem byl Dalibor Karvay) a zahraniční hráče na dechové nástroje, zvláště pak z německých orchestrů.
Jak takovou bohatou směs sjednotit a dát mu „nezaměnitelný zvuk“, jak se psalo v tiskové zprávě, měl ukázat za přítomnosti kamer České televize první oficiální koncert zcela privátního tělesa 7. listopadu 2013 ve Španělském sále Pražského hradu. (Den předtím podepsala Jan Winter a ředitel MOF Smetanova Litomyšl Jan Pikna pětiletou partnerskou smlouvu, jíž se ČS stala exkluzivním rezidenčním orchestrem festivalu.)
Hostem koncertu byl izraelsko-palestinský klavírista Saleem Abboud Ashkar . Dřív než předvedl Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur KV 488 , zazněla dobře sepsaná Symfonická fanfára nejznámějšího českého eklektika Miloše Boka a poté Ouvertura concertante Antonína Rejchy. Příjemná, dobový průměr nepřevyšující skladba naznačila některá východiska interpretační filozofie Radka Baboráka. Nejen starší hudbu vnímá vysloveně muzikantsky, přičemž jeho hudební instinkt je mimořádný, a nejspíš nebádá po historických či muzikologických souvislostech. Předpokládám že dramaturgie se bude ubírat podobným směrem jako jeho jediného domácího konkurenta – PKF-Prague Philharmonia – kombinace atraktivního, známého repertoáru s méně hranými opusy hudby 18. a 19. století. Při značných technických možnostech orchestru se však jistě nabízí i určitý okruh skladeb 20. století.
Mozartův koncert byl citlivě doprovázen a velmi dobře zahrán. Není pochyb, že Ashkar přesahuje běžný evropský průměr. Přesto možná i kvůli přemíře pedalizace ve mně výsledek nezanechal blažené pocity, které jsem zažil při mozartovských kreacích Brendela, Pires, Uchidy a dalších. Velmi rušivým optickým momentem bylo obrovské logo partnera ČS, firmy Drnek Piana, na velmi dobrém klavíru firmy Steinway (!).
Očekávaným vrcholem byla Beethovenova Pátá symfonie c moll op. 67 . Přes několik nepřeslechnutelných chyb hrál orchester skvěle, plnokrevně a se slyšitelným potěšením. Nebyl to sice Beethoven úrovně Berlínské filharmonie, která ve větším obsazení zněla ve Španělském sále transparentněji, čitelněji a barevněji, ale určitě patřil tento Beethoven k lepší orchestrální části, kterou jsem letos v Praze slyšel. Nicméně na skutečně nezaměnitelném zvuku musí ještě Česká Sinfonietta pracovat. Pod inspirovaným vedením Radka Baboráka se jí to může podařit.
