Nenápadně a neokázale skvělý. Takový byl Orchestr Akademie sv. Cecilie z Říma – na Pražském jaru hostem vůbec poprvé. Orchestr při koncertě (28. 5.) v Obecním domě nadchl dokonalou hrou: jemnými záchvěvy dramatismu a široce rozpjatou dynamikou. A nadchl také svým šéfdirigentem Antoniem Pappanem.
Sir Antonio, italský Brit či britský Ital, vládne na pódiu nervním, naléhavým, místy až zběsilým gestem, velmi podrobným a názorným, bez taktovky, gestem, které ovšem přináší do hudby neslýchané detaily, drobné emocionální záchvěvy, obrazivost, plastičnost. Z předehry k Verdiho Síle osudu stačilo pár prvních tónů a bylo jasné, že jsme náhle v opeře, ve světě Verdiho přesných psychologických postřehů, ušlechtilého temperamentu a mimořádné divadelní pravdivosti. Operní předehra tohoto typu může být na koncertě jen břesknou prázdnou exhibicí. Tady však zapůsobila až zázračnou schopností navodit atmosféru a vtáhnout publikum do setmělého auditoria některé slavné světové operní scény. Nemělo by to překvapit, Antonio Pappano je zdatný a proslulý operní dirigent, ale rozdíl od toho, jak u nás italské operní předehry slýcháváme, byl tak nebetyčný, tak šokující, že nebylo možné vyhnout se od první minuty pocitům potěšení, nadšení a úžasu. Tak jemné a přitom zřetelné byly náhlé proměny a zvlněné poryvy citů, projevy vášně a akcenty; tak citlivá a přitom plnokrevná byla muzikalita a dramatismus každé drobné hudební fráze.
U Čajkovského Rokokových variací citlivě doprovázející orchestr ustoupil do pozadí, pozornost se soustředila na sólistu. Drážďanského cellistu Jana Voglera předcházela vynikající pověst. Naplnil ji. Zůstává vzpomínka na hladce lyrický tón, na kultivovanost, romantickou citlivost. A bachovský sólový přídavek připomněl, že Vogler zabodoval na trhu s nahrávkami právě tímto.
Pokud si někdo myslel, že by Italové z Říma nemuseli či neměli hrát v Praze Sibelia, protože jim asi nepůjde, či protože by byl zajímavější od někoho jiného, mýlil se. Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia je tělesem z Jihu, které se hudby ze Severu bát nemusí, tělesem, které může hrát i jinou hudbu, než jen tu pro sebe prvoplánově typickou. Sibeliova Druhá symfonie v druhé polovině večera vyzněla mimořádně plasticky, náladově a charakteristicky. Byla náležitě temná, exotická, zvláštní. Antonio Pappano dokázal přesvědčit, že v hudbě opravdu o něco jde, i když nemá program, že se hudbou dají vytvářet obrazy a že znějící hudba může mít ještě další podtexty. Sibelius ve skladbě z roku 1901 exponuje více motivů a témat, je zdrženlivý v jejich opravdovém rozezpívání, spíše od nich utíká, neopájí se jimi, neopakuje je, jak by to učinil romantik. V pomalé větě je sugestivně melancholický, v rychlých není virtuózní, ale zvláštně vážný. I v této skladbě dirigent dokázal vykouzlit za pomoci mimořádně tvárných smyčců a zkázněných dechů velké imaginativní obrazy, obsažné proměny a významové reminiscence. To vše na hony vzdálené manýrám, pózám, banalitě či zběžnosti.
Když hosté přidávali, byl to nejprve Sibelius – Valse triste. Skladba se podivuhodně vynořila z ticha a zase se do něj vrátila, vyzněla jako epizoda z nějakého působivého filmu. A tečku pak učinil návrat do Itálie – finále předehry k Rossiniho Vilému Tellovi, šikovně zaonačené tak, aby začalo ještě v potlesku, než dirigent úplně došel na stupínek. Ve skvělém, vysoce virtuózním tempu, s vervou, ale přesto pohodově a čitelně. Byl to koncert plný temperamentu překvapivě transformovaného do muzikality a dokonalosti.
