Do Prahy se po 37 letech vrátili Les Percussions de Strasbourg. V rámci festivalu Music is… vystoupili 10. října v pražském sále DOX+. Během večera zarámovaného skladbami Miloslava Kabeláče hráči představili i skladbu Ondřeje Adámka Fishbones a Rebonds A a B Ianise Xenakise.
V sedmdesátých letech minulého století nastává nečekaný a hořký obrat v kariéře skladatele Miloslava Kabeláče (1908–1979). Jakožto asketický intelektuál a manžel židovské klavíristky to neměl během čtyřicátých a padesátých let vůbec jednoduché, ovšem plíživý dopad represí a nových pořádků po srpnových událostech nakonec zadusil i to, co mělo být Kabeláčovým kariérním vrcholem. V červnu roku 1971 byl v rámci mezinárodního festivalu ve Štrasburku uveden koncert s názvem Hommage à Miloslav Kabeláč, na kterém zazněla mimo jiné světová premiéra Kabeláčovy Osmé symfonie. Skladateli nebylo dovoleno na premiéru této skladby ani pozdějších Osmi ricercarů vycestovat. Českých premiér se nedožil.
Kabeláčova hudba pro bicí
Důležitým aktérem v této dílem tragické a dílem úspěšné historii je ansámbl Les Percussions de Strasbourg, který letos na podzim přijede v rámci festivalu Music is… do České republiky. Bude to poprvé od roku 1987. V programu koncertu, který se uskuteční 10. října v multifunkčním sále DOX+, se odrazí jedinečný vztah ansámblu a českého skladatele. Původně šestičlenný ansámbl vznikl v roce 1962 a hned v prvním roce své existence si u Kabeláče objednal skladbu. Vzniklo tak Osm invencí pro bicí, op. 45 (1962), které měl Kabeláč ještě to štěstí slyšet na zahraniční premiéře. Skladba měla úspěch, a tak následovalo Osm ricercarů pro bicí, op. 51 (1967).
V obou dílech se promítá Kabeláčův racionální přístup ke skládání a modální struktury. Skladatel vybízí mnohé teoretiky k důkladným analýzám, protože v jeho dílech většinou panuje jednotný řád, který lze zpětně dešifrovat. To nic neubírá na poutavosti a především naléhavosti jeho hudby. Druhý výrazný element je inspirace mimoevropskými hudebními kulturami, která se u Kabeláče datuje již do března roku 1935. Tehdy v Praze vystoupil Udaj Šankar se souborem indické tradiční hudby. Kabeláč se od té doby důkladně věnoval studiu hudebních tradic z asijských či afrických končin, aniž by sklouzával k jednorozměrnému necitlivému orientalismu. Zajímaly ho především modální a rytmické struktury, což přenesl i do podoby invencí i ricercarů.
Štrasburský ansámbl umožnil Kabeláčovi použít v partituře značný arzenál bicích nástrojů. Šest hráčů přebíhá mezi xylofony, vibrafony, zvony, tympány, gongy a mnoha dalšími nástroji. Střídají i mnoho různých druhů paliček. Nicméně jako strohý systematik se Kabeláč často uchyloval k tomu, že jeden ricercar či invenci svěřil třeba pouze gongům, jiný zase melodickým bicím, aby se v jiném díle obě skupiny nástrojů doplňovaly ve vzájemných kontrastních plochách. V případě Osmi ricercarů, jejichž premiéry ve francouzském městě Albi v roce 1976 se již nemohl účastnit, svěřil Kabeláč jednotlivé ricercary dvěma až šesti hráčům, aby se mohly některé z nich provádět i v menším počtu hudebníků. V Praze nicméně uslyšíme všech osm pohromadě.
Starších Osm invencí bylo také první českou umělecky ambiciózní skladbou psanou pouze pro bicí. V kontextu české produkce soudobé hudby šedesátých let to bylo zprvu něco těžko představitelného, a to i pro Kabeláče samotného. V autorském komentáři k Osmi invencím Kabeláč přiznává, že si dlouho lámal hlavu s tím, jak celou objednávku pojmout: „Vlastní práce na skladbě nebyla příliš těžká ani dlouhá. Zato uvažování před započetím skladby nebylo jednoduché. Točilo se kolem otázky, zda psát studie pro bicí nástroje jako experiment technicky nástrojový, nebo technicky kompoziční. Nakonec jsem se rozhodl pro třetí cestu: napsat hudbu – opakuji hudbu [zvýraznění Kabeláčovo] – pro bicí nástroje.“ Co jiného by člověk měl psát pro hudební nástroje než hudbu, chtělo by se říct dnes? Když se dílo provedlo na Pražském jaru v roce 1967, skladatel Klement Slavický napsal v dopise svému i Kabeláčovu někdejšímu učiteli Karlu Boleslavu Jirákovi o tom, že „nikdo nevěřil, že se z toho dá udělat muzika, ale on to dokázal a sklidil velký obdiv. A naprostým právem.“
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Harmonie 09/2024.
