V rámci prvního koncertu Ensemble Opera Diversa v tomto roce představí soubor své první album s hobojovým a klavírním koncertem Jana Nováka (1921–1984), nahrané pod taktovkou Gabriely Tardonové na podzim roku 2015 s Alicí Rajnohovou a Vilémem Veverkou. Zároveň ansámbl ve středu 10. 2. v brněnské Redutě uvede v premiéře Komorní symfonii č. 2, kterou pro tuto příležitost napsal Ondřej Kyas.
Alice Rajnohová provede zmíněný Klavírní koncert Jana Nováka, Vilém Veverka pak skladbu pro P.A.S.ti, kterou na objednávku Ensemble Opera Diversa napsal Ondřej Štochl. Úvodem koncertu zazní Odarum concentus pro smyčcový orchestr od Jana Nováka, dílo odkazující ke skladatelově hlavnímu inspiračnímu zdroji – latinské poetice.
Titul sklaby pro P.A.S.ti má poměrně jasný a konkrétní význam, který na první pohled zůstává skrytý: „Tématem mé skladby jsou propasti a pasti okolo lidí s PAS – poruchou autistického spektra. Jako by byli odrazem povrchnosti naší komunikace i hloubky vnitřní samoty, která je s každou novou generací stále méně snesitelná. Schopnost domluvit se s nimi, pochopit, jak jsou citliví a jak moc potřebují nebýt sami, totiž předpokládá schopnost přiblížit se jim – tak, jak to lze. To znamená zájem o ně samé. Účast na jejich vnitřním světě,“ řekl Ondřej Štochl.
„Skladba je vzkazem pro ty postižené, s nimiž se potkávám nejčastěji – lidem s Aspergerovým syndromem. Nemůže být jen pozitivní, vzájemné pochopení alespoň některých zúčastněných v ní je sice úplné, ale o to řidší. Převládá odstup, nepochopení, zdvořilé ignorování… Naše společnost s takto postiženými také navenek zachází slušně, aby jim s pokryteckým úsměvem připravovala obtížně překonatelné propasti či přímo pasti. Nevím, jestli je to pro nás pohodlné, rozhodně to není čisté ani moudré – nebojím se dnes častý přístup k odlišujícím se jedincům označit přímo jako zdvořilostní hyenismus. A tak mě napadá, že právě „Aspíci“, jak se lidem s Aspergerovým syndromem přezdívá, nám ukazují důležitou možnost, jak si uchovat zdravý rozum a nalézt vnitřní čistotu – jim často (mezi námi vytvořenými propastmi) nic jiného než ideje ani nezbývá. Říkají nám možná, že musíme nalézt odvahu jít proti trendům dnešní mezilidské komunikace vedoucím ke zdvořilostním frázím, budování konformní bezchybné image. To je silný vzkaz pro naši bezdotykovou, on-line žijící společnost. Zvlášť v době, kdy raketově vzrůstá spotřeba antidepresiv u těch, kteří neznají nic víc, než „být in“…
Premiérovaná Komorní symfonie č. 2 Ondřeje Kyase má naopak do mimohudebního programu daleko: „Komorní symfonie č. 2 zatím patrně nejvíce odpovídá mé koncepci ryze instrumentální hudby jakožto „abstraktního dramatu“. Dlouho jsem váhal, není-li to přece jen spíše (troj)koncert, nebo nemám-li skladbě vymyslet nějaký konkrétnější název, ale nakonec jsem se rozhodl ponechat významovou rovinu zcela na posluchači. Upřímně řečeno, koncerty (jako žánr) nemám příliš v lásce: nevyhovuje mi obvyklá koncepce, kdy je pozornost zcela upřena na sólistu, jeho part a jeho výkon a orchestrální doprovod zde funguje jako nutná „výplň“ či „pozadí“ sólových exhibic. Označení „symfonie“ pro mě znamená především dynamickou formu snažící se o jakousi imanentní hudební naraci, vyprávění příběhu – sice abstraktního, ale příběhu.“
