Již jsme informovali, že v pondělí 16. prosince zemřel klavírista, pedagog a noblesní člověk Martin Ballý, nepřehlédnutelná osobnost hudebního světa. Dnes přinášíme vzpomínky jeho žáků, kolegů a přátel, pro něž byl Martin Ballý zásadní osobností. Za shromáždění všech vyznání děkuje Harmonie klavíristovi Janu Bartošovi.
Adam Soukup
klavírista, profesionální pilot
Domnívám se, že jedinečnost pana profesora Martina Ballýho mohla být mimo jiné dána unikátní kombinací následujících jeho vlastností a nadání: pronikavého intelektu, daru fenomenální přesvědčivosti, rozsáhlého vzdělání, hluboké senzitivity, vzácného, neobyčejného a neotřelého smyslu pro humor, který jej neopouštěl ani ve chvílích nejtěžších, velké lásce k životu, k hudbě a k umění vůbec, lásce k lidem, jeho úžasné laskavosti, vřelosti, obětavosti, velkorysosti, přímočarosti, odvahy a smyslu pro krásu.
Myslím si, že pan profesor Ballý byl velvyslancem doby, která dnes již pomalu přestává existovat a ctitelem hodnot a myšlenek, které dnes již nejsou příliš oceňovány.
V tuto chvíli nedokážu ještě říci, do jaké míry, v jaké nesmírné hloubce a šíři pan profesor Ballý veskrze pozitivně ovlivnil samotnou podstatu mého bytí, řekl bych však, že k tomu, abych toto pochopil, budu potřebovat mnoho let, pokud vůbec mi bude kdy dáno veškerý jeho vliv na můj život plně docenit.
Pan profesor Ballý byl brilantním pianistou, dalece nejlepším klavírním pedagogem v Čechách, virtuózním řečníkem, byl velkým, svrchovaně originálním člověkem, kterého není možné nahradit.
Dana Vlachová
houslistka a pedagožka
S Martinem Ballým jsme začali spolupracovat začátkem osmdesátých let v klavírním triu Ars trio. V té době Martin studoval na AMU ve třídě Josefa Páleníčka, který nám ho také vřele doporučil. Už před tím jsme o něm věděli z jeho vyprávění. Martin v té době již vyučoval na ZUŠ Voršilská, neboť z politických důvodů nebyl přijat na denní studium a podmínkou přijetí bylo studium při zaměstnání. Uchvátil nás od první chvíle svoji dokonalou připraveností (zkoušeli jsme každý den) a ryzím muzikantstvím. A nejen tím. Byl to parťák do nepohody, cestování s ním bylo vždy okořeněno jeho břitkým humorem a zajímavým povídáním – o Václavu Havlovi, politické situaci, o výtvarném umění, jeho hereckých idolech, divadelních představeních, koncertech. Říkali jsme mu „chodící encyklopedie“.
Prožívali jsme s ním i smutné životní okamžiky – odchod jeho rodičů, které miloval a mluvil o nich vždy s úctou. Byl členem naší rodiny, lidský a pozorný. Nikdy nezapomněl na dárečky pro naše děti, které ho zbožňovaly. A jak brilantně a s nadhledem se přenášel přes úskalí umělecké spolupráce s mladým manželským párem!
Bylo to krásné desetileté období, nabité mnoha významnými koncerty i společenskými událostmi, kdy Martin zářil nejen na pódiu, ale i při posezeních po koncertě, kde od prvního okamžiku bavil celou společnost a byl ve svém živlu.
Úžasný člověk a muzikant!
Iva Janžurová
herečka
Nemohla jsem odmítnout přání vaší redakce napsat svou bohužel dnes už jen vzpomínku na pana Martina Ballýho. Zpráva o jeho skonání mě moc zarmoutila. Nikdo z nás nemá mnoho takhle vzácných osobností v srdci, a navíc s vědomím, že i v jejich srdci máme své významné místo.
Svedla mě s ním do známosti Jana Korbelová jednou v Blatné, kde se oba jako klavírní pedagogové s úžasným nasazením věnovali letním klavírním kurzům. Moje švagrová Zdena Janžurová tyhle kurzy zakládala v Písku a oni dva velkou úctu a respekt ke Zdeně nerozvážně přenesli na mě, a tak téměř pravidelně zajíždím v létě na kurzy jako jejich patronka a veřejně přiznávám, že na klavír umím jen Travička zelená. Tam jsem se tedy sešla s Martinem a on mi vyprávěl o skladbách, které byly na programu koncertu, o jejich obtížnosti, a abych si rozhodně povšimla, jak ji Jan Bartoš nebo Miroslav Sekera, jeho žáci, bravurně zvládají. Posadili mě vždy do první řady, tak aby mě navíc ke všemu omráčil úžasem i pohled na závratnou zdatnost rukou těch mistrů.
Ale ten majitel krásné duše mě nechtěně dostal do úžasu i jinak. Uměl s nadšením vyprávět o všech mých rolích z mého třiadvacetiletého působení ve Vinohradském divadle, popisoval mi podrobně všechny moje gagy, na které jsem si sama už nepamatovala… Před časem jsem chtěla, aby v mém dokumentu slovenské televize natáčeném v zahradě blatenského zámku nějakou z těchto vzpomínek o mně řekl, ale on byl plachý a unikl z mé „pasti“. Škoda, není už lepší a roztomilejší vypravěč. On se tak nenapodobitelně usmíval, asi jak přede mnou gentlemansky tlumil jadrnější výrazy, a byl velmi vtipný! Pořád schovávám jeden jeho dopis, tak plný obdivu a čistého přátelství, bojím se, že jak jsem se chystala na něj vyváženě odpovědět, jestli jsem to vůbec udělala.
Vloni jsem Martinovi Ballýmu křtila trojalbum vydané Supraphonem. Fotografie skupiny nadšenců a přátel z téhle slavnosti se mi minulý týden záhadně neodbytná neustále objevovala na cestě po pokoji, vždy jsem ji znovu brala do rukou a prohlížela a pokládala zase jinam a znovu jinde nacházela – když mi Jan Bartoš napsal o Martinově umření, nemohla jsem nepřiznat té neposedné fotografii iracionální roli loučení a budu dlouho přemítat, jak to pan profesor udělal, že jsem ho měla najednou denně před očima. Bát se o to, že na něj nikdy nezapomenu, to opravdu nemusel!
Jan Bartoš
klavírista a pedagog
Pan profesor Martin Ballý byl pro můj život naprosto zásadní postavou. Byl jedním z nejlepších a nejinspirativnějších učitelů u nás. Když mi bylo jedenáct let, přestěhovala se naše rodina ze slezského Krnova do Prahy jen proto, abych se mohl stát jeho studentem na hudební škole ve Voršilské. Znal jsem ho od svých šesti let z klavírních kurzů v Písku, a již jako malé dítě jsem vnímal, že jde o mimořádně silnou uměleckou osobnost. Navíc se mi líbil jeho smysl pro břitký humor a charakteristická vůně jeho dýmky. Nejen, že se mi intenzivně věnoval po hudební stránce, ale bral mě do galerií, divadel, na koncerty a operu, půjčoval mi skvělé knihy. Byl jako můj druhý táta.
Byl vyhraněnou osobností a velmi rád provokoval, ale i když s ním člověk vášnivě nesouhlasil, téměř každý hned pochopil, že je to člověk s velkým srdcem. Kolem jeho osobnosti se soustředilo mnoho talentovaných klavíristů a za ten dlouhý čas se vytvořila silná komunita lidí, se kterými se stýkáme dodnes. Je to taková velká rodina a máme mezi sebou přátelská pouta. Pan profesor chodil na všechny naše koncerty. Pro své studenty zkrátka žil a měl nás jako rodinu. Prožíval s námi naše životy, nechyběl u žádné důležité události.
Když jsme pořádali letní školu Prague Music Performance a Martin Ballý byl společně s Ivanem Moravcem, Alfredem Brendelem, Paulem Badurou-Skodou či Leonem Fleisherem lektorem zahraničních studentů, jeho hodiny byly doslova senzací. Studenti z prestižních škol Juilliard, Manhattan, Curtis, Yale a dalších, se předháněli, kdo s ním bude mít ten den moci mít hodinu. S veškerou vážností musím říct, že byl hudební a pedagogickou osobností světových kvalit. Bude nám všem strašně moc chybět.
Jana Korbelová
klavíristka a pedagožka
Fenomenální pedagog a klavírista Martin Ballý měl obrovský rozhled nejen v oblasti kultury, historie, literatury, ale i ve sportu, neboť byl nadšeným fanouškem Slávie. Znalosti a strhující entuziasmus pro výtvarné umění, sochařství, malířství, i pro hudbu, jeho láskou byla opera, předával svým studentům a nejen těm. Se studenty rád navštěvoval koncerty a výstavy a nadšeně pak s nimi o všem diskutoval. Dokonalost v propojení všech žánrů poté přenášel do světa svého milovaného klavírního umění. Ve své neuvěřitelné disciplinovanosti se věnoval denně tomuto nástroji, který byl smyslem jeho života. A to jako mimořádný interpret a unikátní pedagog. Ve svých názorech byl velmi neústupný a jedinečný. Obklopil svojí láskou k hudbě všechny své žáky a studenty bez rozdílu, od nejmenších až po profesionály, tj. od Skákal pes po náročné klavírní koncerty. Osobnosti jeho formátu neumírají, pouze odcházejí, ale stále žijí v nás.
Jedinečný byl jeho nádherný a naprosto individuální profesní vztah ke všem adeptům klavírní hry. Neopakovatelné charisma a obrovská prožitkovost Martina Ballýho jsou spolu s jeho mimořádným intelektem a noblesním nadhledem nezapomenutelné. V jeho hodinách se při vší živelnosti kladl důraz např. na velmi přesné dodržení notového zápisu skladatele. Také jeho pověstné „vše vidím, nic neslyším“ si mnozí vštípili navěky. Vyjádření a tvoření tónu a rytmu, který měl potřebu „dýchat“, stejně jako správnou pedalizaci, vyžadoval ode všech bez rozdílu věku. Naštěstí jsou skladby v provedení Martina Ballýho zdokumentovány, a to i s jeho legendárními přednáškami. Téměř dennodenní ovlivňování jeho osobností v prostředí nejdříve Lidové školy umění ve Voršilské, posléze přemístěné na Gymnázium a Hudební školu hl. m. Prahy, znamenalo pro mě další profesionální školu života.
Měla jsem to vzácné štěstí s ním téměř po tři desetiletí spolupracovat v klavírních kurzech založených paní profesorkou Zdenou Janžurovou v Písku a dále pak také v Blatné. Jeho strhující energie a obětavost předat vše v maximální náročnosti svým studentům ho povýšila na kapacitu světového formátu.
Jiří Rožeň
dirigent
Vliv pana profesora Martina Ballýho na můj hudební vývoj byl naprosto zásadní. Každou skladbu, kterou jsme společně studovali, mi dirigoval, zpíval, neskutečně mě inspiroval. Neuplynula jediná hodina, během níž by nemluvil o velkých dirigentech, instrumentalistech, zpěvácích nebo oblíbených výtvarných umělcích. Právě díky jeho vedení a vlivu jsem se po několika letech v jeho klavírní třídě rozhodl přihlásit ke studiu dirigování. U něj jsem však pokračoval i nadále, protože to byl právě on, kdo mi hudebně dával nejvíce ze všech.
Před koncertem nebo soutěží se svým studentům obětavě věnoval i o víkendech či během svátků. Jeho mimořádná osobnost studenty spojovala. Moc si vážím toho, že k nim patřím.
Byl to muzikant par excellence. Jeho znalosti byly ohromující, jeho humor a smích nezaměnitelné, a příjemná vůně jeho tabáku byla všudypřítomná. Navždy zůstane v našich srdcích a jeho odkaz nás bude inspirovat k tomu, abychom s hrdostí šířili umění, ke kterému nás svými znalostmi a zkušenostmi vedl.
Marek Šedivý
dirigent a klavírista
Pan profesor Martin Ballý významně ovlivnil můj život. Strávil jsem jako jeho student ty nejdůležitější roky života, kdy se člověk učí a nasává jako houba. Neměl na mě vliv jen v hudbě, ale v přístupu k životu obecně. Motivoval mě, abych se zajímal o vše možné. Vzbudil u mě velký zájem o výtvarné umění. Když učil, tak stále dirigoval. Měl ohromný talent gestem vyjádřit potřebný výraz. To bylo velmi inspirující. Často mě napadalo, že by byl skvělým dirigentem.
Naučil mě hudbu poslouchat a přemýšlet o ní. Ale především jsem si od něj vzal oddanost umění, nikdy se nešetřit emocionálně, ani na zkouškách, vždy ze sebe vydávat vše za jakýchkoli okolností. Často dával hodiny i ve svátky, o víkendech, na Silvestra. Ostatní měli volno, ale pro mě to byl vždy více než smysluplně strávený čas. Tyto hodiny byly nejlepší, protože nebyly pouze o hraní, ale také o vyprávění, kouřil dýmku a krásně mluvil o všem možném. Byl to důležitý člověk v mém životě, budu na něj s láskou vzpomínat.
Matouš Vlčinský
šéfproducent vydavatelství Supraphon
Jedna z posledních vět, kterou jsem od prof. Ballýho slyšel, zazněla před významným koncertem jednoho z jeho velmi úspěšných žáků. S charakteristickou dýmkou v ruce hlasitě pronesl: „Jsem za něj pos..ný strachy!“ Bylo v tom všechno. Veliké fandovství vůči svým žákům, hrdost na ně i pocit odpovědnosti za jejich další cestu. (Vždycky mluvil o svých žácích a dalších nadaných mladých hudebnících a skoro vůbec o sobě – v tom se velmi podobal jinému z velkých klavíristů a učitelů, Ivanu Moravcovi.) Byla v tom jeho hlasitá extrovertnost a někdy až hraniční otevřenost, za kterou jste našli nesmírně citlivého a milujícího člověka.
Martin Ballý uměl být velmi kritický a neváhal pojmenovávat věci napřímo a bez zbytečné korektnosti. Byť občas přestřelil, řekl bych, že to byl jeden z jeho darů; dokázal rozvířit někdy příliš stojaté vody a jeho kontroverze často člověka přiměly „jasné“ věci znovu promyslet z jiného úhlu.
Především byl ale skvělým a nesmírně inspirativním učitelem. Podařilo se mu vlastní umělecké ambice a handicap, který ukončil jeho aktivní klavírní kariéru, transformovat do nového poslání. Kolem žádného jiného učitele jsem nezažil tak dobrou partu bývalých žáků, kteří se ke svému pedagogovi vztahují s úctou, radostí i laskavostí, ať jsou to dnes mezinárodně uznávaní klavíristé, nebo se v profesním životě vydali jinou cestou. Jeho klavírní třída byla svého druhu rodina, ve které se mu podařilo naplnit něco, čeho se jemu samotnému v plnosti nedostalo.
Asi nikdy nezapomenu na jeho krásné ruce. Byla v nich pevnost i měkkost, jež dávala pocit bezpečí. Až si pana profesora, jeho ruce i lásku k životu budu chtít připomenout, pustím si jeho Janáčkovu Sonátu nebo Kabeláčova Preludia.
Miroslav Sekera
klavírista a pedagog
Kdybych měl spočítat počet hodin, které mi Martin Ballý ve svém životě u klavíru věnoval, vyšlo by těžko uvěřitelné číslo. Od prvních lekcí v Lidové škole umění ve Voršilské ulici až do mé dospělosti. Jak sám tvrdil, rád fungoval jako sparring partner k utvrzení mého názoru na danou skladbu. Každá hodina působila jako opojná droga. Odjížděl jsem vždy s nepopsatelným odhodláním a chutí do dalšího studia, s pocitem štěstí, že mohu interpretovat čarovnou hudbu. Pokud přijmeme fakt o nadpozemské síle hudby, prostředku komunikace s Bohem, pak patřil Martin Ballý mezi nejoddanější věřící.
Odešla velká osobnost, vysoce erudovaná, neústupná v názorech a plná humoru. Opustil nás výjimečný pedagog a klavírista, který se nesmazatelně zapsal nejen do mého života, ale i do života celé naší rodiny včetně našeho syna Michala, jednoho z jeho posledních žáků.
Pavel Voráček
klavírista a pedagog
Je těžké v několika větách shrnout jedinečnost tak velkého člověka, jakým byl pan profesor Martin Ballý. Pro mě byl Sluncem, okolo kterého se soustředila celá galaxie nádherných osobností ze všech uměleckých, ale i dalších oborů. Svou neustálou činorodostí, zdokonalováním svých jazykových schopností, osobitým pohledem na historii a světové dění, a především neustálým hledáním té nejdokonalejší a nejčistší interpretace mi byl tou největší inspirací. To, co nelze snadno vyjádřit slovy, byla jeho neutuchající loajalita k vlastním studentům. Naše koncerty s živelnou energií navštěvoval až do posledních dní svého života, a i drobná poznámka, příležitostně okořeněná jadrným vtipem, vždy vystihla podstatu toho, co se na koncertech událo.
V každém z nás viděl skrytý diamant, který dlouhé roky poctivou prací a s nevyčerpatelnou energií opracovával. Každému z nás vnuknul pocit jedinečnosti a důvěry ve vlastní možnosti. Vážím si každé hodiny strávené v přítomnosti pana profesora. A každé konverzace o hudbě, výtvarném umění, literatuře a divadle, o kterých měl nekonečné vědomosti. Rozdal nám všem svou skvělou a bohatou duši a nezbývá mi než zakončit slovy Shakespeara: Teď puklo velké srdce. A puklo i nám všem v pondělí 16. prosince 2024.
Děkuji za vše, pane profesore!
