Program jubilejního 70. ročníku festivalu Pražské jaro přináší 45 koncertů se širokým dramaturgickým rozpětím – od hostování velkých zahraničních symfonických orchestrů, přes koncerty komorní hudby, až po specifické projekty přinášející premiéry nových děl či hudbu starších epoch v autentické interpretaci.
V květnu do Prahy na pozvání Pražského jara zavítá mimořádně silná sestava zahraničních symfonických orchestrů v čele se svými šéfdirigenty – Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem, NDR Sinfonieorchester Hamburg s Thomasem Hengelbrockem, Royal Liverpool Philharmonic s Vasilijem Petrenkem, Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem a v neposlední řadě Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia se Sirem Antoniem Pappanem, kteří se v Praze představí vůbec poprvé.
Do programu festivalu bylo zakomponováno několik dramaturgických linií s akcentací symfonických děl Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera a Dmitrije Šostakoviče.
Petrohradská filharmonie přijíždí na dva koncerty s programem sestaveným výhradně z děl Šostakovičových. První večer (15. května) zazní jeho Houslový koncert č. 1 v podání Juliana Rachlina a Pátá symfonie.Jejich druhé vystoupení (16. května) nabídne celovečerní monumentální Symfonii č. 7 „Leningradskou”.
Dvě symfonická díla Gustava Mahlera zazní rovněž ve dvou po sobě jdoucích dnech. Nejprve 21. května uslyšíme jeho mimořádně populární Pátou symfonii, která je mnohými dirigenty považována za orchestrální „majstrštyk“, jenž orchestru umožňuje prokázat dokonalost souhry a pro dirigenty je prubířským kamenem jejich schopnosti uchopit spletitost barevné polyfonie rozehrávající se napříč skupinami orchestru. O mimořádných kvalitách symfonie jistě svědčí skutečnost, že si ji pro své inaugurační koncerty vybrali kupříkladu Sir Simon Rattle, když se před lety stal šéfdirigentem Berlínské filharmonie, či Zdeněk Mácal, když stanul v čele České filharmonie. Podobnou výzvu přijímá také mladý finský dirigent Pietari Inkinen, pro nějž se pražskojarní debut stane zároveň inauguračním koncertem na pozici šéfdirigenta Pražských symfoniků FOK. Mahlerova Třetí symfonie je snad nejrozsáhlejším symfonickým dílem v dějinách hudby. Celovečerní monolit v podání České filharmonie pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, Pražského filharmonického sboru, Kühnova dětského sboru a Elisabeth Kulman, která se zhostí altového partu, uslyšíme 22. května.
A poslední toto „symfonické dvoudenní” zařazuje dvě symfonie Brahmsovy. Na koncertu 29. května zazní v podání Budapest Festival Orchestra jeho První symfonie a hned dne následujícího Česká filharmonie v nastudování Jukky–Pekky Sarasteho zahraje Čtvrtou symfonii.
Stará hudba
Pro milovníky poučené interpretace „staré hudby“ jsou v 70. ročníku festivalu připraveny skutečné skvosty. Legendární soubor Akademie für Alte Musik Berlin přiváží instrumentální program sestavený z barokních děl vážící se k tématice vodního živlu, jenž vyvrcholí Händlovou Vodní hudbou. Vůbec poprvé se českému publiku představí Bach Collegium Japan se svým uměleckým vedoucím Masaakim Suzukim. V čistě bachovském programu složeném ze dvou nástrojových koncertů a dvou vokálně-instrumentálních děl se představí i česká sopranistka Hana Blažíková. S programem klasicistních mistrů vystoupí orchestr Wiener Akademie v čele s dirigentem Martinem Haselböckem a houslistou Benjaminem Schmidem. Diváci se mohou těšit na Beethovenův houslový koncert a Schubertovu Symfonii C dur zvanou též „Velká“. Neobvyklým zážitkem pak bude koncert klavíristky Viviany Sofronitsky v Anežském klášteře, která představí díla skladatelů 18. a 19. století ve zvuku kopií mistrovských dobových klávesových nástrojů z dílny Paula McNultyho v rámci jednoho večera.
Moderní hudba
Stejně bohatě je v dramaturgii festivalu zastoupena i hudba moderní. Na Pražském jaru vystoupí orchestr BERG, který se za 20 let svého působení na české a zahraniční scéně etabloval jako jeden z nejlépe profilovaných ansámblů přinášející českou i zahraniční soudobou tvorbu. Koncert v Divadle Archa přinese světovou premiéru díla, které na objednávku Pražského jara píše mladý český skladatel Petr Wajsar. Významně je česká moderní tvorba zastoupena také na dalších koncertech – kupříkladu Rapsodické variace Klementa Slavického si do svého debutového koncertu vybral dirigent Marek Šedivý, který rovněž zařadil Koncert pro hoboj a orchestr svého vrstevníka, skladatele Martina Hyblera. Sólového partu se zhostí vítěz soutěže Pražského jara 2014, francouzský hobojista Johannes Grosso. Vokální tvorba skladatele Jana Hanuše zase zazní na koncertu Kühnova dětského sboru, který je naplánován na 1. června jakožto dárek nejmladšímu publiku k oslavám světového dne dětí, a rovněž v programu Pražského filharmonického sboru, který Hanušovo Poselství op. 66 dává do kontextu vokální tvorby světových autorů soudobé hudby – Sira Johna Tavenera, Velja Tormise a Erica Whitacrea. Orchestrální Štafetu Jana Hanuše, jehož sté výročí narození takto v programu Pražského jara 2015 připomínáme, si vybral Pietari Inkinen na úvod svého inauguračního koncertu. V první půli tohoto koncertu pak ještě zazní Apotheosis ze Symfonie č. 6 „Vincentiana” soudobého finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary, čímž Inkinen, jakožto nadcházející šéfdirigent Pražských symfoniků FOK, prokazuje své úsilí zahájit hudební dialog hudby české s múzou zemí severských.
70. výročí konce druhé světové války
Silným tématem, které v dramaturgii festivalu významně rezonuje, je 70. výročí konce druhé světové války. Za příklad definitivního překonání stínu minulosti považujeme samotný zahajovací koncert – interpretace erbovního díla festivalu, Smetanovy Mé vlasti, byla symbolicky svěřena Severoněmeckému rozhlasovému orchestru Hamburg za řízení Thomase Hengelbrocka. V historii to bude teprve popáté, kdy Smetanův cyklus symfonických básní zazní v podání zahraničního orchestru, v podání německého orchestru se tak stane vůbec poprvé.
Petrohradská filharmonie na program svého druhého vystoupení zařadila celovečerní monolit – Symfonie č. 7 C dur op. 60 „Leningradská“ – působivé svědectví z nacisty obléhaného města. Šostakovič totiž s rodinou prožil prvních třiadvacet dní (z celkových 872) leningradské blokády, než byl letecky evakuován. Během těchto třiadvaceti dní vznikly první tři věty a až poslední, čtvrtá, byla napsána v Kujbyševě (dnešní i někdejší Samaře), kde také symfonie 5. března 1942 poprvé zazněla – v provedení evakuovaného orchestru Velkého divadla v Moskvě.
Světově proslulý Heiner Goebbels se s neobvyklou lehkostí pohybuje na hranici mezi hudbou a divadlem. Ačkoliv jeho díla uvádějí ty nejvýznamnější světové orchestry, on sám se brání označení skladatel. Považuje se především za režiséra a divadelníka, je ale také autorem specializovaných rozhlasových útvarů, býval aktivním hudebníkem. Pražské jaro je nesmírně potěšeno, že Heiner Goebbels do Prahy přijede osobně, aby inscenoval své dílo Songs of Wars I Have Seen (Písně o prožitých válkách). K němu jej inspirovala kniha „válečných memoárů“ spisovatelky Gertrudy Steinové. Česká premiéra tohoto scénického koncertu se uskuteční sedmdesát let od konce druhé světové války. Stane se tak pod taktovkou Petera Vrábela v provedení orchestru BERG.
Také tvorba Ericha Wolfganga Korngolda byla významně ovlivněna událostmi druhé světové války. Tento rakouský skladatel, rodák z Brna, jako zázračné dítě svými skladbami udivoval velké postavy tehdejšího hudebního světa – skladatelé Gustav Mahler, Richard Strauss či Jean Sibelius mu prorokovali zářnou budoucnost. A skutečně, Korngold dosáhl ještě za života většiny toho, co bývá v kompoziční profesi považováno za atribut úspěchu. Přesto se všechny jeho splněné sny zdají špatně načasované a v úhrnu nedělají jednoznačný dojem naplněného tvůrčího záměru. Na přelomu desátých a dvacátých let 20. století o jeho operní tvorbě mluví celý hudební svět. Vždyť o to, aby mohly v premiéře uvést jeho Mrtvé město, usilovaly hned dva německé operní domy – v Kolíně nad Rýnem a Hamburku. „Souboj“ nakonec končí remízou a premiéra této jeho opery zazní v obou divadlech ve stejný večer (!). Avšak v závěru 30. let musí Korngold odejít do Spojených států, aby se ubránil antisemitské perzekuci, a svou tvůrčí pozornost soustřeďuje na hudbu filmovou. Korngold v mnoha rozhovorech uváděl, že filmová hudba, konkrétně partitura k Dobrodružstvím Robina Hooda (kterou uslyšíme 26. května v provedení Pražských symfoniků FOK na programu koncertu věnovaného filmové hudbě), mu zachránila život, neboť mu poskytla příležitost k útěku před nacistickým režimem. Tvorbu pro film označoval za „operu bez zpěvu“ a jeho dílo dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v žánru bylo napsáno. Kromě suity z filmové hudby dramaturgie festivalu nabízí také Korngoldův slavný a na světových pódiích často uváděný Houslový koncert op. 35 z roku 1945. Dílo je symbolicky věnováno Almě Mahlerové, vdově po Gustavu Mahlerovi, jehož uznání stálo na počátku Korngoldova úspěchu. Koncert zazní v provedení dvou severských interpretů – dirigenta finské původu Jukky-Pekky Sarasteho, který bude řídit Českou filharmonii, a mladičké norské houslistky Vilde Frang (ta studovala u stejné pedagožky jako Julia Fischer, vynikající Any Čumačenko).
Rovněž hudba a život Antona Weberna zapadají do dramaturgického konceptu, kterým chce Pražské jaro připomenout výročí konce druhé světové války. Webernova hudba totiž byla nacisty označována za „degenerativní umění“ a po anšlusu v roce 1938 byla zcela vytlačena z koncertních programů. Jeho raná Passacaglia pro orchestr op. 1, kterou zakončil svá studia u Arnolda Schönberga (1908), je zařazena na program koncertu před Korngoldův Houslový koncert. Tato kombinace se tak stává jakousi vzpomínkou na nesmírně bohatý a kultivovaný hudební život v středoevropském regionu, jehož kontinuita byla nemilosrdně přerušena dvěma světovými válkami.
Pakliže festival poprvé v historii otevírá německý orchestr, závěr festivalu je svěřen orchestru anglickému, konkrétně Royal Liverpool Philharmonic v čele s jeho šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem, který je publiku Pražského jara dobře známý ze zahajovacího koncertu v roce 2012, kdy dirigoval Českou filharmonii. Pokud bychom chtěli být v uplatňování výše načrtnuté dramaturgické linky důslední, zahajovací a závěrečný koncert byl svěřen historickým reprezentantům obou stran válečného konfliktu – zástupcům mocností poražených i vítězných. Poslední večer jubilejního ročníku zazní Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll op. 15 v podání Paula Lewise a festival uzavře Dvořákova Symfonie č. 7 d moll op. 70.
