Zrušením nejatraktivnějšího koncertu Hagenova kvarteta a úspěšným záskokem Bennewitzova kvarteta začala letošní sezona Českého spolku pro komorní hudbu. Jménem Spolku to v úvodu omluvil Radek Křižanovský a dodal, že důvodem jsou tentokrát restrikce rakouské vlády a že kvarteto už hledá náhradní termín, a také že plánované souborné provedení všech šestnácti Beethovenových smyčcových kvartetů v této sezoně bude v jiném pořadí realizováno. Změnil se také program, místo dvou velkých Beethovenů, Razumovského op. 59/2 a op. 130 s Velkou fugou byl program tradičnější: Haydn – Janáček – Beethoven s netradičním, ale velmi vhodným přídavkem. Volba to nebyla náhodná, Bennewitzovo kvarteto studovalo v Madridu dva roky právě u violoncellisty Hagenova kvarteta Reinera Schmidta, tedy jediného člena, který není příjmením Hagen. A interpretační stopu věhlasného souboru, stejně jako jeho světovou laťku, bylo myslím od začátku možno vnímat.
Když slyšíme na koncertě dobře zahrané Haydnovo dílo, je to vždycky radost a leckdo může být překvapen, jak je to živá a nápaditá hudba. Platí to o mnoha symfoniích, sonátách, a bez výjimky o kvartetech. Tady je Haydn otcem zakladatelem, který novému hudebnímu druhu hned ukazuje všechny možnosti. Zazněl ranější č. 5 G dur s vtipným menuetem a půvabným sólem prvních houslí Jakuba Fišera ve větě třetí. Celkově mělo provedení nápad a lehký humor, i když zachovalo vzácnou stylovou čistotu.
U Janáčka se Bennewitzovo kvarteto nebojí jít vlastní cestou, která je od počátku jakoby jemnější a tlumenější, bez překotných a vypjatých emocí. Do skladby neskočí po hlavě, ale jakousi tázavou otázkou, po které následují rozechvělá sóla violy i violoncella v nejtišším pianissimu. I v první větě dovedou najít místa pro lyrické zklidnění, místy až líbezné rozjímání, ale právě tím nechají vyniknout pasážím, které opravdu mají být bouřlivé. Začátek Adagia byl téměř nostalgický a do stejné nálady jsme se na konci vrátili, ale věta měla přesvědčivou emotivní gradaci. Stejný mladistvý romantismus a dramatická zrychlení nabídla třetí věta. A místo aby zdůrazňovali pověstnou ježatost, pečlivě vedou všechny hlasy a dovedou udržet čistě znějící harmonie. Ale i takové provedení nakonec vyznívá moderně, velmi citově a bez nádechu akademičnosti. Čtvrtá věta pak nabízí jakousi sumu všeho, co už zaznělo ve větách předchozích až k vysoko položené kantiléně prvních houslí – toto dílo ostatně není jen o vášni, ale také o vděčnosti.
„Spojení humoru a vážnosti, muzikálnosti a velké inteligence, nápaditosti a smyslu pro styl – to byla velká síla tohoto provedení a celého koncertu.“
Vedle čtyř předchozích gigantických „posledních kvartetů“ je ten skutečně poslední Beethovenův v podstatě nejvíc odpočinkový, psaný v pozdním létě posledního roku skladatelova života. Ruka mistra se ovšem nezapře. Zdálo se mi, že první větu rozehráli do jednotlivých hlasů a protihlasů až s jistou impresionistickou lehkostí, brilantní scherzo mělo naopak jasnou gradaci a líbezná pomalá věta odezněla v posvátném soustředění. A hříčka ve čtvrté větě s otázkou „Muss es sein?“ a ráznou odpovědí „Es muss sein!“ – to je velmi laskavé rozloučení po tolika krvavých bitvách s osudem, které naplňují Beethovenův život a dílo. Ale právě tohle – spojení humoru a vážnosti, muzikálnosti a velké inteligence, nápaditosti a smyslu pro styl – to byla velká síla tohoto provedení a celého koncertu.
Sekundista Štěpán Ježek, který koncerty tradičně uvádí, promluvil až před přídavkem – a krom vzpomínky na studijní roky v Madridu vtipně připomněl, že také on se těšil, jak bude moci tentokrát jen sedět v publiku na koncertu Hagenova kvarteta. Uvedl ovšem přídavek vrcholný, neobvyklý, aktuálně prožívaný a ještě k tomu beethovenovský. Zazněla pomalá věta jeho kvartetu č. 15 a moll, tedy třetí věta, Adagio, kterou autor nadepsal „Heiliger Dankgesang eines Genesenen an die Gottheit, in der Lydischen Tonart“ – tedy Beethovenův chvalozpěv a poděkování bohu za uzdravení z vážné nemoci, v prastaré tónině chorálových harmonií. Proč to dnes oslovuje víc, než kdy jindy, není potřeba psát. Dodejme jen, že provedení v odvážně pomalém tempu bylo natolik soustředěné a čisté, že šlo o plnohodnotné pokračování prvního z programů, který představuje Beethovenova velká kvartetní díla. Začalo se od konce, ale na vrcholu, těšme se dále na Hagenovce i na další koncerty Bennewitzova kvarteta.
