Rudolf Bernatík: Neřeš ostatní a poslouchej, co ti hraje v srdci

V sobotu 23. března se v Ostravě uzavřela cesta jednoho z nejvýznamnějších českých klavíristů Rudolfa Bernatíka. Narodil se 6. března 1937 v Šumbarku a svůj život zasvětil klavíru především jako vynikající interpret a znamenitý pedagog. Bernatíkův přínos dalece přesáhl rámec regionu a svým lidským, přátelským a bezprostředním stylem inspiroval ostatní. Díky své přirozené autoritě, pedagogickému talentu a organizačním schopnostem byl všeobecně vnímán jako mentor, k němuž se utíká pro dobrou radu a zkušenost. Pod vedením Bernatíka vyrůstaly takové osobnosti jako například pianista Lukáš Vondráček. Je namístě ohlédnout se za životem pozoruhodného „malého velkého muže“, který se pro mnohé stal osudovým člověkem. 

Rudolf Bernatík zahájil své hudební vzdělání v hudební škole v Českém Těšíně u Vlasty Polcarové. Konzervatoř studoval od roku 1951 nejprve v Bratislavě ve třídě Sylvie Macudzinské. Po dvou letech přestoupil do Ostravy k Josefu Kyselovi, který měl na mladého pianistu zásadní pedagogický vliv. V letech 1956–1961 Bernatíka vyučoval na pražské AMU František Rauch. Svou roli v jeho pozdější umělecké činnosti sehrálo i studium komorní hry u člena Pražského kvarteta Ladislava Černého. Bernatík si rozšířil vzdělání také kurzem u rakouského klavíristy Paula Badury-Skody a začal na sebe upozorňovat úspěšnou účastí v mezinárodních soutěžích: V roce 1957 přivezl z Moskvy 3. cenu a titul laureáta. O tři léta později získal ve Varšavě diplom za účast ve druhém kole. Jako klavírista se představil na sólových recitálech ve Varšavě, Sofii, Západním Berlíně, Bělehradě, Lipsku, Drážďanech, Moskvě a podobně. 

Od roku 1961 jako sólista spolupracoval s ostravskou filharmonií (nejprve Státní, od roku 1971 Janáčkovou filharmonií Ostrava). Vystoupil rovněž s dalšími významnými orchestry, s nimiž nastudoval a provedl sedmnáct klavírních koncertů a skladeb pro klavír a orchestr. V repertoáru ostravského pianisty figurovala díla Bély Bartóka, Ludwiga van Beethovena, George Gershwina, Fryderyka Chopina, Franze Liszta, Sergeje Rachmaninova, Bohuslava Martinů, Camilla Saint-Saënse a dalších. 

Na domácí půdě se Bernatík intenzivně věnoval nejen sólové, ale i komorní hře. V roce 1964 vznikl v Ostravě komorní soubor pod názvem Ostravští sólisté (některé prameny uvádějí také název Komorní sólisté, pozn. autora), jehož byl Bernatík spolu s klarinetistou Valtrem Vítkem zakládajícím členem. Později se k stávajícím interpretům připojili houslista Vítězslav Kuzník a violoncellista Jan Hališka. Tak vznikl soubor Musici Moravienses: těleso, které uvedlo na tuzemská koncertní pódia skladby Igora Stravinského, Dmitrije Šostakoviče, Bély Bartóka, ale i díla soudobých českých autorů Klementa Slavického, Karla Reinera, Jaroslava Dadáka a Jaromíra Podešvy. 

Rudolf Bernatík vystoupil na mnoha sólových a komorních koncertech u nás i po celé Evropě, Jižní Americe a Japonsku. Pro Český rozhlas natočil přes 150 snímků, zajímavá je také jeho nahrávací činnost pro zahraniční rozhlasové stanice. V jeho sólovém repertoáru se nacházely sonáty Johannese Brahmse, Paula Hindemitha, Petra Iljiče Čajkovského, Sergeje Prokofjeva, Leoše Janáčka, Luboše Fišera atd. Pozornost věnoval rovněž dílům Johanna Sebastiana Bacha, Václava Jana Tomáška, Roberta Schumanna a Bedřicha Smetany. Řadu děl svých současníků uvedl Bernatík v premiéře. V roce 1984 obdržel Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za interpretaci české komorní hudby. 

Vedle mnohotvárné umělecké dráhy se Bernatík věnoval klavíru jako oblíbený a uznávaný pedagog. Vyučoval na ostravské konzervatoři a Pedagogické fakultě v Ostravě, kde od roku 1976 působil jako docent klavírní hry. V letech 1991–1997 byl děkanem Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a současně vyučoval hru na klavír na Umělecko-pedagogické katedře Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Ve vedoucích pozicích Bernatík se osvědčil jako výtečný stratég, který dokázal s noblesou prosadit všeobecně přínosné inovace a vize. Od roku 2001 byl ředitelem Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity, kde působil jako profesor hry na klavír. Jeho „klavírní školou“ prošli například Lukáš Vondráček a Lukáš Michel, ale i mnozí další jako Lukáš Poledna, Jakub Hypš, Kateřina Pirochová a další.

Bernatík byl nejen v klavírním prostředí vnímán jako nezpochybnitelná umělecká a morální autorita. Jeho osobní integrita vycházela z letitých zkušeností a vynikajících povahových vlastností, pro něž byly charakteristické velkorysost, vstřícnost, profesionalita, odbornost, galantnost a smysl pro humor nevyjímaje. Pro svou nekonfliktní společenskou povahu a špičkovou erudici byl pravidelně i ve vysokém věku zván do porot mezinárodních klavírních soutěží, kde předával svou lásku a oddanost klavíru i umění obecně. Během života Rudolf Bernatík získal mnohá ocenění, v nedávné době například obdržel Moravskoslezskou cenu Jantar za celoživotní přínos v oblasti kultury. Bernatíkovo jméno je zvěčněno na schodišti k Bolt Tower v ostravském areálu Dolních Vítkovic…

Odchod milovaného a všeobecně respektovaného doyena klavíru vyvolal napříč tuzemskou kulturní veřejností velkou vlnu účasti a emocionální odezvu. Na svého profesora zavzpomínal jeho student Lukáš Michel: „Vzpomínám si na jednu generálku před koncertem, kdy jsem vyjádřil pocit, že se mi vůbec nedaří. Pan profesor Bernatík mi řekl: ,Na své pocity se vykašli, důležité je to, co cítí posluchač. A já ti říkám, že je to moc hezké.‘ Od té doby jsem ho vždy obdivoval za to, jak umí s nadhledem vystihnout danou situaci a člověka správně nasměrovat. Zůstanu mu nadosmrti vděčný.“ Osobní rozlučku se svým „panem profesorem“ zveřejnil na svém facebookovém profilu také jeho nejslavnější žák Lukáš Vondráček, který napsal: „Šťastnou cestu, milý Rudo. Vzpomínám, objímám a děkuji.“ 

Autorovi tohoto textu poslal svou vzpomínku na Rudolfa Bernatíka i ostravský pianista a profesor klavírní hry René Adámek: „Vynikající a skromný umělec mezinárodního formátu. Skvělý a empatický pedagog. Organizátor hudebního života. Laskavý, dobrosrdečný, pracovitý a optimismem hýřící člověk. Jeho poslední CD (1998) s díly Roberta Schumanna, Edvarda Griega, Leoše Janáčka a  Alexandra Skrjabina bylo recenzenty hodnoceno velice pozitivně. Za zmínku stojí slova Lea Jehneho, který interpretaci Sonáty 1. X. 1905 Leoše Janáčka přirovnával k počinu na úrovni Rudolfa Firkušného. Hudební veřejnost ztratila nevšedního umělce a já blízkého přítele.“ 

Hudební redaktorka Renata Spisarová s Bernatíkem úzce spolupracovala například na pětidílném dokumentárním pořadu Osudy, odvysílaném Českým rozhlasem Vltava: „Jsou tady pro nás rodiče, učitelé a přátelé… Rudolf Bernatík byl pro mě vším,“ uvedla Spisarová mimo jiné na svém facebookovém profilu. Milovaný pan profesor zanechal v srdcích trvalou stopu, jak naznačuje i další osobní vzkaz, jehož autorkou je uznávaná klavírní pedagožka Hana Švajdová: „Vážený pane profesore, když jsem se zcela ztratila na své cestě, dal jste mi tu nejdůležitější životní radu se svým typickým nadhledem a vtipem: ,Neřeš ostatní, to kničemu není, poslouchej to, co ti hraje v srdci.‘ Díky vám našlo mnoho lidí svoji cestu a vy jste rozdával energii i životní radost všem, kdo naslouchali. Zůstanete v našich srdcích jako zářivý bod jistoty. Děkujeme.“ 

Nad ztrátou oblíbeného klavíristy rozjímal i přední český pianista Ivo Kahánek, který napsal: „Vždycky mne mrazí, protože s takovými lidmi odchází definitivně ta doba – umírá víc než jen jeden člověk.“ Rudolf Bernatík byl nenahraditelnou osobností české klavírní kultury. V jeho postavě odchází nejen brilantní umělec a skvělý pedagog, ale především báječný člověk, jehož otevřené srdce a dobromyslnost pomáhaly překonat nejedno úskalí. Jeho laskavý lidský přístup bude žít v jeho žácích a všech, kteří se jím inspirovali, dál jako živý odkaz budoucím generacím.