Varšava: jiné nástroje

Klíčem k soudržnosti festivalového programu a mentální osobitosti světa Varšavského podzimu, k jeho jedinečné atmosféře je jiné hudební myšlení, což ovšem v polské soudobé hudbě není žádná novinka. Tam, kde se v tuzemsku stále ještě snažíme rozlišovat mezi hudbou a zvukem, jsem v debatách i v mediálních výstupech ve Varšavě prakticky neustále, a zcela rutinně, slyšela mluvit nebo četla o dźwięku. „Už první dźwięki….“, začíná třeba věta v aktuální recenzi, kde bychom my napsali  „už první tóny…“. To poměrně zásadně posunuje chápání hudby a vztah k ní. Na Varšavském podzimu se rozdíl mezi hudbou a zvukem už dávno neřeší. Proto tam mohou znít kompozice pro dva basklarimety, dudy, didgeridoo s laptopem, skleněnou harmoniku, proto tam mohly hrát orchestry a soubory lokálních nástrojů z Bolívie, Číny nebo polský gamelan, a vše na platformě soudobé (vážné) hudby.

Varšavský podzim prezentuje v první řadě novou tvorbu polských autorů, avšak v konfrontaci s tvorbou světovou, a v souvislosti s tématem letošního ročníku připomněla polská muzikoložka Marta Szoka kontext „glokalizace“. To je termín používaný spíše v tržní ekonomice (ve významu myslet globálně, jednat lokálně). Příklady: způsobem práce se bolívijský Experimentální orchestr původních nástrojů i čínský Komorní soubor Zakázaného města neliší od tradičních západních těles – hrají notovanou hudbu, k jejímuž nastudování a ztvárnění je zapotřebí dirigenta. Ale protože jsou sestaveny z nástrojů lokální tradice (mnohdy virtuózních), tektonické postupy se odvíjejí z jiného přístupu k organizaci zvukového materiálu. „Beate, zapomeň na tónové výšky,“ a „Dnes je potřeba dekolonizovat,“ jsou dvě hlášky, které jsem si zapamatovala z mimořádně podnětného setkání se skladatelem a dirigentem bolívijského orchestru Cergiem Prudenciem. Když Beat Furrer, v současné době nejvlivnější rakouský skladatel, přijel na rezidenční pobyt k orchestru do bolívijského města La Paz, řekl prý na Cergiovu poznámku: „To bych se ale octl mimo strukturu svého kompozičního světa.“ Cergio Prudencio nenabízí pohled opačný, protikladný nebo jakkoliv kontrastní, nýbrž skutečně jiný. Nevedou se estetické disputace o závaznosti tónové výšky, podstatná je kulturní autenticita a potřeba konat co možná nejvíc pro to, aby měla prostor. A třeba to, že je potřeba nejméně dvou lidí, aby každému z nich fungoval hudební nástroj, na který ho vidím a slyším hrát, neboť nejde o individuální výkon, nýbrž o vztah, sice intuitivně chápu, ale stejně si nad tím budu asi ještě dlouho lámat hlavu.

Festival trval od 19. do 26. září a těší mě, že polští kolegové se ve svých reflexích opakovaně s uznáním vyjadřují o skladbě Martina Smolky Semplice, kterou na zahajovacím koncertu uvedly dva soubory – polský soubor staré hudby Arte dei Suonatori a soudobohudební specialista Musikfabrik. Dirigent Stefan Ausbury z díla vytěžil krásu spočívající v křehkosti zvuku a vedle převelice pečlivého nastudování – což nebyla hračka, autor záměrně nechal hrát každý soubor v jeho ladění, takže 415 Hz : 440 Hz – je podpořil i neuspěchaností temp, čímž původně cca čtyřicetiminutovou skladbu protáhl téměř na hodinu. Na stejném koncertě zazněla ještě ve světové premiéře skladba s názvem brut od Artura Zagajewského, v níž byla nástrojová „jinakost“ vtělena do partnerství souboru starých nástrojů a moderního violoncella, jehož part je psán pouze pro pravou ruku, protože Dominik Poloński, sólista, s nímž Zagajewski už několik let spolupracuje, je na levou polovinu těla ochrnutý, a dále skladby Aureliana Cattanea a Györgye Ligetiho, v nichž hráči z Musikfabrik hráli na lesní roh a trubku se dvěma trychtýři, na přirozené lesní rohy a další ne zcela běžné nástroje.

Varšavský podzim funguje od roku 1956. Po pádu železné opony měl několik let potíže s udržením identity. Trochu se proměnil, koncerty a doprovodné akce jsou více rozprostřeny po městě, přibyla Malá Warszawska jesień – festival pro děti, ale pořád je to komunita, i po posledním koncertě v půl druhé v noci se lidé z továrního dvora nerozcházejí a v dešti ještě debatují o tom, co právě slyšeli. A své původní vizi – uvádět novou hudbu v kontextu s klasikou 20. století – je věrný pořád.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější