Miroslava Košlera (1931) vídáme v posledních letech jako sbormistra Pražského filharmonického sboru, bezmála šedesát let je ovšem sbormistrem Pražského smíšeného sboru, který letos předal svému žákovi Jiřímu Petrdlíkovi. Byl ale také hlavním organizátorem a duší úctyhodného cyklu „Pocta tvůrcům“, který byl v sezoně 2008 – – 2009 samostatnou řadou České filharmonie. Hudební veřejností byla přijata jako nejreprezentativnější pražská prezentace pěveckých sborů z celé republiky za posledních dvacet let. Navíc v originálních celovečerních programech. Jednotlivé koncerty z díla Petra Ebena, Zdeňka Lukáše, Antonína Tučapského, kteří měli právě v osmičkovém roce osmdesátiny, doplnil další večer z díla J. B. Foerstera a Bohuslava Martinů. Zúčastnilo se celkem pětatřicet sborů a dohromady šestnáct set účinkujících – na vlastní náklady a bez nároků na honoráře. Koncerty se konaly ve zcela zaplněném Rudolfinu s velkorysou podporou tehdejšího ředitele ČF Václava Riedlbaucha. Miroslav Košler ovšem také učí na Pražské konzervatoři a k vyučování a studentům má vzácně osobní vztah. Ne každý možná ví, že je mladším bratrem dirigenta Zdeňka Košlera (1928 – 1995). I o něm bude v rozhovoru řeč.
Jak se podle vás nejvíc liší sbormistr a dirigent? Kdysi jsme s bratrem měli dvě nebo tři besedy v bývalém semaforáckém klubu U Jonáše a tam jsme se před publikem špičkovali, čí povolání je obtížnější, kdo je na tom líp a kdo hůř. Především se domnívám, že to není v gestech. Protože se sbor před nasazením pochopitelně musí nadechnout, říká se tudíž, že sbormistr musí svým gestem ukazovat především tyto nádechy. Cítím však, že i orchestr dýchá, a netýká se to jen nástrojů dechových. Není to tedy jenom o gestu.
Není-li to v gestech, je rozdíl v něčem hlubším… Myslím, že spočívá v nutnosti většího sžití a konečně i soužití sbormistra s jeho tělesem. Dirigent udělá tři čtyři zkoušky, generálku, koncert – a odjede hostovat. Všichni hráči si oddechnou, ale za pár týdnů se už zase na něho těší – to mluvím o šéfovi, který má s orchestrem dobrý vztah. Naproti tomu sbormistr stráví se svým sborem často celý život a spolupráce s jiným tělesem v roli hosta přichází v úvahu velice zřídka. Režim nácviku se sborem je o tolik zdlouhavější, že by se ve formě hostovaček velice prodražil….. Sbormistr a jeho sbor mají k sobě velmi úzký vztah, on by měl být přítelem, rádcem, tátou … Sbormistr se sborem bohatne, chudne, zamilovává a rozvádí se – a jeho členové za ním často přicházejí i v záležitostech zcela soukromých.. Na celý život je to role velmi vyčerpávající a vzájemný, časem opotřebovaný vztah, brzy volá po obnově. Je to ale po mém soudu jedna ze sil, která mě na práci se sborem vždycky přitahovala.
Znamená to, že zvuk také víc spoluvytváříte? Bezesporu, protože já jsem nebo bych měl být tvůrcem témbru, barvy zvuku svého sboru – to platí samozřejmě i u orchestru, ale nejde to, myslím, do takové hloubky, jako při práci s lidským hlasem.
Když teď vyučujete, co je třeba učit a co naopak mít v sobě? Pozná se nějak „sbormistrovský talent“? Kolegové často říkají, že učíme něco, co se vlastně ani naučit nedá. Já jsem přesto přesvědčen, že určité ukazatele cesty jsou. Ale zdaleka to není jenom o manuální stránce toho povolání. Je to především otázka psychologie práce s lidmi – tady je třeba, aby vztah učitel žák byl hluboce věrohodný… Je potřeba něco v člověku opravdu probudit. Já se snažím – a také podle toho vybírám látku –, abych si byl jist, že se skladba studentovi zalíbí, aby k té muzice získal vztah, aby to pro něho nebyly jenom noty. Hledám přirovnání k jevům přírody, k něčemu, s čím má už i mladý člověk svoji zkušenost a různými cestami pak hledám i jakýsi směr vcítění i u studenta. Je to pro mne výzva jak probudit porozumění silám přírody i ducha, zamyslet se nad otázkou zrození a smrti, jevem nenávisti a lásky, naděje a víry… Bez těchto pocitů a jejich hloubky nelze hudbu ani vnímat, natož tvořit.
Myslíte, že je to celkově mnohem víc „srdeční záležitost“ než u jiných hudebních oborů? Já to tak cítím. Ale možná to tak není. Ještě je jedna věc. Mám vždycky dobrý pocit uspokojení a jsem rád, že se mi v mnoha případech daří udržet kontakt mezi mnou a studentem i poté, co se za ním po pátém ročníku zavřou dveře. Jsem šťasten – a dochází k tomu často – když mě zavolá posluchač, který už je třeba dirigentem v opeře a chce znát můj názor na určitou věc, která se třeba nemusí vůbec týkat hudby. Já jsem v tomto smyslu měl veliké štěstí a obrovskou oporu ve svém bratrovi, v našem vzájemném vztahu. Když jsem si s čímkoli nevěděl rady, vždycky byl na dosah. A když neměl čas nebo byl v zahraničí, tak mě odkázal na poznámky ve svých partiturách… Zkuste si ve třiceti, čtyřiceti letech zavolat svému konkurentovi, který už má nějakou skladbu v praxi ověřenou, že byste se chtěli dozvědět, jak se to, či ono dělá – no to nejde. Musíte si poradit sám. A já jsem rád, že mohu svým žáčkům, dnes už většinou renomovaným muzikantům, trochu občas nahradit to, co já jsem vždycky oceňoval a měl ve svém bratrovi.
Mohl byste váš vzájemný vztah ještě blíže popsat? Náš vztah byl opravdu velice krásný a nesetkal jsem se ve svém životě s ničím podobným. Začnu jednou rodinnou historií. Když si bratr začal jako korrepetitor opery ND vydělávat, padla doma otázka, kolik bude přispívat mamince na domácnost – a otec tenkrát rozhodl, že nebude dávat nic do rodinných rozpočtů, ale že se postará jako starší bratr o mne. Ne že mě bude živit nebo šatit, ale bude platit moje klukovské výdaje. Dostával jsem od něj i kapesné. On tím pádem začal sledovat moje studijní výsledky a stal se i správcem mého volného času. Byl to takový skoro rodičovský vztah – a musím upřímně říct, že tam, kde bych se jako patnáctiletý kluk nerozpakoval podvést rodiče, přestoupit nějaký jejich zákaz, tak vůči bratrovi jsem si tohle nikdy nedovolil.
Když pak objevil i moje směřování k muzice, tím víc mu na všem záleželo. V té době byl už premiant na Akademii, takže měl i obavy, abych já ve své studijní kariéře naše společné jméno nějak nepoškodil. Připravoval mě na všechny zkoušky, ale pokračovalo to i dál. Pokud měl čas, chodil na moje koncerty a byl mi do poslední chvíle rádcem.Takže já jsem měl možnost zeptat se Mistra, jak se co dělá, ještě v šedesáti letech.
Jak jste ale postupně hledal vedle Zdeňka Košlera svou cestu? Jeho talent byl natolik fenomenální, že žít v jeho blízkosti a budovat si prakticky stejnou kariéru bylo velmi obtížné a dlouho mi trvalo, než jsem se prosadil. Později mě někdy napadalo, že odchýlení od orchestrálního směru pramenilo i z touhy najít si vlastní cestu. Dnes jsem ale samozřejmě přesvědčen, že jsem nikdy ani nic jiného než sborovou muziku dělat nechtěl.
Líčíte váš vztah až neuvěřitelně harmonicky, nevznikalo mezi vámi třeba nějaké pnutí? Slovo pnutí by mě vůbec nenapadlo, protože můj respekt ke Zdeňkovi byl v každém ohledu takový, že jsem vždycky bez pocitu křivdy ustoupil. Až teprve později, kdy jsme se stali partnery a já jsem připravoval sbor pro některý z jeho koncertů, tak tam jsem cítil z jeho strany vůči svým názorům respekt – a tak tomu taky bylo. Věděl, že „sborařina“ je prostě specializace, kterou když přenechá někomu, komu věří, tak dobře udělá.
Vraťme se ale k otázce, jestli se pozná sbormistrovský talent? Já bych raději mluvil o rozpoznání talentu dirigenta všeobecně. Ostatní se pozná spíše později, při delší práci s tím člověkem, hlavně pak při práci s živým, reagujícím ansámblem. U zkoušek není možné řict, že někdo bude lepším sbormistrem, než dirigentem nebo naopak.
Jaká je tedy vaše definice dirigentského talentu? Mám na dirigenta zásadní požadavek, a tím je vloha, aby svým pohybem, pohledem, výrazem, zkrátka celou svou osobností uměl hudbu probudit. Dát jí smysl a určit její proud. Ne se jí pouze poddávat a gestem ji následovat. To spíše patří do oboru klasického baletu – ladné pohyby na danou hudbu. Já ale musím cítit, že v tom člověku je jistý velitelský moment, že umí určit, kdy hudba vznikne a jaká bude. Přívětivost teroru. Charizma. Oceňuji suverenitu, ale pozor na „machry“, u kterých pár lekcí trvá, než se zjistí, kdo koho vlasně bude učit. V profesionálním sboru se vám pak sejde padesát talentovaných lidí a jeden každý má na interpretaci svůj názor. Dirigent ho musí zbavit, nebo chcete-li jemnější slovo, osvobodit od jeho vlastní představy a laskavě a nenápadně mu vnutit tu svou jako jedinou možnou. Ideálně by v ansámblu pak neměl zůstat jediný, kdo pochybuje o tom, že ta, kterou společně vytváříme, je ze všech představ nejlepší. Vrcholem dokonalosti pak je vnutit tělesu svoji představu tak, že ve finální fázi má každý pocit, že to je vlastně ta jeho…
Jak je váš život spojen s Pražskou konzervatoří? Já jsem sám na konzervatoři nestudoval, šel jsem rovnou na Akademii múzických umění. Ale protože jsem přicházel z gymnázia a neměl dostatečné znalosti v teoretických předmětech, využil jsem možnosti tehdejší instituce abiturientského kurzu konzervatoře… Jako pedagog jsem na konzervatoř nastoupil asi před patnácti lety na výzvu tehdejšího ředitele 
Věroslava Neumanna jako sbormistr školního sboru. Tu práci jsem vykonával jeden rok a silně se mi v tom znelíbilo. Předmět sborový zpěv byl veden jinak než jsem si představoval – tehdy „zpívaly“ i děti, které vůbec neměly předpoklady vydat ze sebe zdravý tón. Sborový zpěv jako předmět pro všechny povinný? Stejně tak nelze vyzvat všechny studenty zpěvu, aby vyhrabali doma harmoniku nebo křídlovku po dědovi a přišli si zahrát v konzervatorním orchestru. Se sborem tomu tak ale bylo. Když třeba posluchač/hornista – byť vynikající – v životě neotevřel pusu ke zpěvu, posaďte ho někam, aby zpíval… Můj návrh kladl větší důraz na intonaci u všech a stavěl základy sboru na výběru. Takže mě výuky pan ředitel zprostil a asi za půl roku mě povolal jako pedagoga oboru sborového dirigování. Posluchači dirigování projdou u nás pětiletým studiem a v jeho rámci by se měli minimálně dva roky seznamovat také se specifikou a literaturou sboru. Dost často se však stává, že si studium prodlouží, protože si uvědomí, jak je spolupráce se sborem a schopnost jeho vedení pro dirigenta důležitá.
Když jste říkal, že jste vystudoval nejprve gymnázium a pak jste šel na AMU, jaký máte názor na význam obecného vzdělání pro muzikantskou profesi? Jsem přesvědčen, že šíře vzdělání umožňuje sbormistrovi nebo dirigentovi hlubší proniknutí nejenom do muziky, do díla samotného, ale zprostředkuje i daleko širší rozhled a poskytne možnost hlubšího a srozumitelnějšího kontaktu s okolím. Samozřejmě platí, že když člověk více čte, najde v sobě i nové obrazy, větší bohatsví jejich ztvárnění a interpretace. Nemusíte, ani nemůžete všechno sám prožít, mnohé vám zprostředkuje divadlo, film, dozvíte se z knihy, spatříte v obrazech – a jste pak schopen sdělit pocity, které byste v sobě jinak neobjevil.
A jakou váhu dnes má na konzervatoři apel, aby studenti byli vzdělaní i v jiných oborech? Ten apel tu teoreticky je – ale tím apelem musí být především příklad pedagoga. Já jsem častým návštěvníkem koncertů, ale potkávám v koncertních sálech málo posluchačů a dokonce i pedagogů. A to mluvím jenom o hudbě, kde jsou výstavy, divadlo…
A na to všechno vy chodíte? Rád, pokud mi zbývá času a sil. Bohužel jsem poslední dobou vzhledem ke špatnému stavu svých kloubů limitován možností zaparkovat auto.
Takže příklad považujete za důležitější než to, jak vypadají osnovy? Jsem o tom skálopevně přesvědčen. Když mi posluchač se sepjatýma rukama řekne, že miluje Prokofjeva, tak se ho ptám – a kdes byl včera, v Rudolfinu ho byl plnej sál – a co ty? Když si s někým vyprávíte o tom, co jste společně slyšeli a přitom prožívali, dozvíte se o sobě navzájem mnohem víc. Ale jsou prostě páni umělci, které zajímá výhradně jejich výkon a z vchodů do Rudolfina, jak v žertu říkávám, nejvíce ten, kterým se chodí k účtárně.
