Ve věku 97 let zemřela herečka a operní pěvkyně Soňa Červená. Zesnula v neděli nad ránem v jedné z pražských nemocnic, kde byla delší dobu hospitalizována. O úmrtí informoval mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk. Červená po své emigraci v 60. letech zpívala v předních světových operních domech, v Národním divadle se představila až v roce 2002. Její nejslavnější rolí byla Carmen, v repertoáru ovšem měla i tvorbu Janáčka, Wagnera či Glucka. Po návratu do vlasti pokračovala v operní dráze, čím dál více se zaměřovala i na činohru. Aktivně vystupovala prakticky do konce života.
„Osud vynikající světové pěvkyně a herečky je pro nás obrazem osudu české kultury, jejíž talenty se často uplatňovaly v zahraničí, neboť doma neměly dosti svobody. Poslední tři desetiletí kariéry Soni Červené se odehrávaly již ve svobodném Česku i svobodném Národním divadle. Přivedla do Národního divadla renomovaného amerického režiséra Roberta Wilsona. Uspěla i v operní inscenaci o umučeném knězi Toufarovi. Soňa je pro nás mementem, jak je důležité mít nejenom talent, ale i otevřenou společnost, ve které byla šťastná,“ uvedl generální ředitel Národního divadla Jan Burian.
Mezzosopranistka se narodila 9. září 1925 do rodiny spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného. Jejím dědečkem byl královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václav František Červený. Svou uměleckou dráhu započala na jevišti. V Osvobozeném divadle byla po druhé světové válce první Káčou v muzikálu Divotvorný hrnec Voskovce a Wericha. „Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu,“ vzpomínala pěvkyně.
Zahrála si také ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem, vystupovala v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem, natáčela gramodesky, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha. A také soukromě studovala, v klasickém zpěvu se vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové.
Po únoru 1948 ale byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu, její manžel, majitel továrny na výrobu čokolády, utekl ilegálně přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel. „Nezbylo mu než utéct. Chtěl, abych odešla s ním, ale já už byla zamilovaná do divadla. Už jsme se nikdy neviděli,“ vzpomínala. Navíc její matka zemřela za nevyjasněných okolností po policejním výslechu. V roce 1951 odešla na sedm let do angažmá v brněnské opeře k šéfovi Zdeňku Chalabalovi. Z Brna pak v roce 1958 přešla do Berlína, do Berlínské státní opery, kde byla v angažmá až do emigrace v lednu 1962. Červená emigrovala po vybudování berlínské zdi posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do tehdejšího západního Německa.
Domovskou scénou se pěvkyni stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud vedla její kariéra na většinu významných evropských a zámořských operních scén a festivalů. Účinkovala v milánské La Scale, v pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebourne, Wexfordu či Edinburghu i na řadě amerických pódií. V operách v západním Německu i USA zpívala pod taktovkou Herberta von Karajana nebo Rafaela Kubelíka. Celkem jedenáct sezon zpívala v opeře v San Francisku, sedmkrát se objevila v Bayreuthu. Celosvětovou slávu há přinesla role Bizetovy Carmen, kterou zpívala po celém světě a nahrála na gramofonové desky. Uvádí se, že v této úloze ji přední světové scény viděly 156krát. Vedle své životní role Carmen proslula jako hraběnka Geschwitzová v Bergově Lulu a účinkováním v Gluckě Orfeovi, za něhož dostala roku 1961 v Berlíně titul komorní pěvkyně. Tentýž titul jí udělil v roce 1987 za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci Frankfurt nad Mohanem. Na čtyřech kontinentech celkem ovšem ztělesnila přes 110 rolí a přátelila se s Marií Callas i Lucianem Pavarottim.
„Nerada se dívám dozadu, raději dopředu
a na projekty, které mě čekají. Láká mě všechno nové.
Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták.“
Soňa Červená proslula tmavým hebkým mezzosopránem až altem, kterým dokázala podle kritiků odstínit valéry rozpoložení svých postav, jejich tužby a strasti, které uměla procítit i promyslet. Výraz opírala o muzikalitu a suverénní hlasovou techniku. „Carmen, jaká má být, naplněná až po okraj temperamentem, pudová a svůdná, a přece milující žena, která pro svou pravou lásku dovede s hrdostí zemřít,“ psala dobová německá kritika. Etablovala se také jako vynikající pěvkyně händelovská, gluckovská i wagnerovská, ale tíhla především k hudbě 20. století. Zvláště významné bylo spojení jejího hlasu s díly Leoše Janáčka, především v Její pastorkyni, Kátě Kabanové či cyklu písní Zápisník zmizelého. Učila sólisty Janáčka česky a Janáčkova díla také přeložila do němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají foneticky v češtině, věděli, o čem je řeč. „Studovali jsme tam (v San Francisku) Její pastorkyni v angličtině a bylo to přijato vlažně. Když jsme měli tuto inscenaci asi po dvou sezonách oživit, prosadila jsem, abychom to zpívali v češtině. Intendant byl nejdříve proti, že tomu nebudou lidé rozumět. Nakonec z toho byl největší úspěch sezony, viděly nás asi tři tisíce lidí. Díky tomu tam a vůbec v Americe začali Janáčka uvádět v češtině, protože to se musí,“ vyprávěla.
Soňa Červená hrála i po návratu do vlasti v roce 1989. „Myslela jsem si, že mě tady už nikdo nebude znát. Ale lidé mě přijali s otevřenou náručí. S překvapením jsem zjistila, že si mě pamatují lidé nejen z mé generace, ale znají mě i mladší,“ konstatovala po návratu do vlasti. Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud, hrála i v hradeckém Klicperově divadle hlavní roli v Durrenmattově hře Návrat staré dámy, pro Divadlo Kolowrat v roce 2008 nastudovala postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Zítra se bude… V roce 2010 účinkovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, kterou připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson. Tento režisér jí ale také nabídl roli v muzikálu The Black Rider, k němuž napsal hudbu zpěvák a skladatel Tom Waits. Na kontě měla Červená i spolupráci s rockerem Lou Reedem.
Aktivní byla do posledních roků. Ve svých třiadevadesáti letech začala jednou měsíčně hrát a zpívat v komponovaném večeru, při němž ji v pražském Divadle Ungelt doprovázel klavírista Karel Košárek. Připomínala jím i kabaret Červená sedma, který v Praze před první světovou válkou založil její otec Jiří Červený. „Nerada se dívám dozadu, raději dopředu a na projekty, které mě čekají. Láká mě všechno nové. Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták,“ řekla před časem mezzosopranistka, která ještě loni v září, krátce po svých 97. narozeninách, vystoupila v oratoriu Jana Zástěry Svatá Ludmila v roli sv. Ludmily v římské papežské bazilice sv. Jana v Lateránu. Bylo to její poslední veřejné vystoupení.
Kromě činohry a opery Červená také překládala a napsala knihy – vzpomínky Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno a publikaci Můj Václav, v níž sledovala život svého pradědečka a jeho firmu v Hradci Králové. Její pestrý život zaznamenala roku 2017 v dokumentu Červená režisérka Olga Sommerová.
Za mimořádný přínos divadelnímu umění převzala Červená v roce 2005 zvláštní cenu Thálie, v roce 2009 získala cenu Alfréda Radoka či v roce 2011 medaili Artis Bohemiae Amicis. V roce 2013 dostala medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění. U příležitosti jejích devadesátin jí v roce 2015 tehdejší ministr kultury Daniel Herman udělil titul Dáma české kultury. V červnu 2018 získala Červená osvědčení o pojmenování planetky č. 26897, která nyní nese jméno Červená. V lednu 2019 přidala Cenu klasické hudby Classic Prague Awards za celoživotní přínos.
Podle ředitele České filharmonie Davida Marečka za sebou Soňa Červená nechala obrovský kus práce, uvedl v neděli dopoledne. „V Soně Červené odchází nejen naprosto výjimečná umělkyně, ale také výjimečný člověk. Měl jsem to štěstí, že jsme spolupracovali už za mého působení ve filharmonii v Brně, kdy přijížděla na koncerty s Mahlerovými symfoniemi číst texty, které se k nim vázaly, a byla to tehdy obrovská senzace. Publikum i filharmonici byli nadšení,“ uvedl Mareček. „Vážil jsem si její pěvecké kariéry i toho, jak dokázala nezmizet z uměleckého života a všechno, co dělala, bylo výjimečné. Českou filharmonii dokonce finančně podpořila, doufali jsme, že jí dokážeme veřejně poděkovat, ale to jsme bohužel nestihli,“ dodal.
Dirigent Jakub Hrůša zbožňoval její lidskou i uměleckou energii. „Vyvěrala z laskavého srdce, které jí každodenně kreslilo vřelý úsměv na tváři. Stál jsem vedle paní Červené vícekrát na pódiu a cítil jsem vedle sebe vždy nadšení svěží vrstevnice. Síla a přesvědčivost, které vyzařovala, byly mnohdy přímo nepochopitelné,“ řekl Hrůša. „Nejeden z nás si opakovaně lámal hlavu, odkud se berou. Patrně to byl řád v jejím životě, ukázněná vůle, sebedisciplína, bez nichž by nic z toho nebylo. Ale přece: vzpomínám nejvíce na její laskavost. Přemáhala nástrahy okolí a obtíže věku, aby kolem sebe šířila bezvýhradní přesvědčení o síle dobra a krásy, v umění i v životě. Byla to dáma – jedinečná a nenahraditelná.“
